Důvěřuji ti, že mě chytneš

Všimli jste si, že když vyhazujete vaše dítě do vzduchu, tak se chechtá až zalyká, a přitom v sobě nemá ani zrníčko pochybnosti, že ho upustíte? Přihmouřené oči od smíchu vás sledují a vyzývají k opakování tak zábavné aktivity. Strach, jako by neexistoval a do této situace naprosto nepatřil.

A teď si představte, že jste zmenšeni na velikost dítěte a tentokrát jste do výšky vyhazováni vy. Nejdříve vás chytají ruce vašeho partnera, pak mámy, táty, nadřízeného, kamarádky.... S kým si dokážete svůj let užít a u koho máte žaludek sevřený hrůzou, že vás nechytne? A to ať už z nešikovnosti či záměrně? A proč to tak je? Už jste se s těmito lidmi nějak spálili?

Vaše dítě (pokud si to zasloužíte) vám důvěřuje vždy a na sto procent. Pro něj jste ztělesněním všemohoucího Boha (či všemohoucí Bohyně). Vnímá vaše slova jako zákon a vaši náruč jako nejbezpečnější útočiště. Ale postupem času se může nepozorovaně přikrást zloděj iluzí, který kapku za kapkou narušuje vaši autoritu. Pečlivě vyvrtává do vašeho obrazu v mysli dítěte dírky jako červotoč a vaše pozice je stále slabší a vachrlatější. A možná jeden den bude obraz provrtán skrz na skrz, až se sesype na zem jako hromádka prachu a vaše díte na ni hodí jen opovržlivý pohled.

Kdo, nebo co, je tím tajemným zlodějem, který dokáže naprostou dětskou oddanost převrátit v opovržení? Je to nedůslednost, nedodržování slibů a lež. Pro ilustraci mě napadá příklad z mého života. Naše Sárinka ve svých 17ti měsících už moc dobře ví, že některé věci jsou za hranicí, kterou jí maminka a tatínek nastavili. Ví, že když ji překročí, tak to náležitě okomentujeme. Součástí je i „Ty ty ty!“ Přijala to jako pravidla hry, která korigují její chování. Zvnitřnila si je natolik dobře, že sama na sebe dělá „ty ty ty“ už před zakázanou akcí. Poté udělám „ty ty ty“ já a vysvětlím, proč je to už za hranicí a nemůže to dělat.

Je úžasné vnímat, jak už sama za sebe je schopna rozhodnout, kdy přestřelila a je na místě výstraha. Pak vyžaduje i ode mě, abych dokončila náš zaběhnutý rituál „ty ty ty“ plus vysvětlení. Pokud to sama spontánně neudělám, vezme mi prst a začne mi s ním hýbat ve směru onoho upozorňovacího gesta a hlasitě to komentuje.

Pro ní, jako pro každé další dítě, je totiž zásadní jistota, že svět má svoje pravidla, která jsou dána Bohem a Bohyní v tělech rodičů. Potřebuje mít pevné a přitom občas pohyblivé hranice, o které se může opřít a jen tak může mít důvěru v život.

Důslednost, ruku v ruce s něhou a láskou, dává dítěti ochrannou vrstvu při prozkoumávání okolního světa. Zrovna tak dodržování slibů by mělo být rodičovskou ctí a lež...to je námět na celý další článek.

Buďme proto pevní v našich rodičovských rolích a přitom buďme dostatečně měkcí, abychom ty křehké dětské dušičky nedeformovali svojí těžkopádností či strachem. Oni nám totiž stoprocentně důvěřují a nechají se námi i v tom přeneseném slova smyslu vyhodit až k oblakům. Vědí totiž, že je vždy s láskou zase pevně chytíme. 

P.S. Některé děti tuto zábavu nesnášejí a při vyhazování do vzduchu velmi pláčou. Proč tomu tak je? Zaslouží si jejich rodiče bezmezmou důvěru? Ukázali jim rodiče při začátku jejich života otevřenou a láskyplnou náruč, nebo spíš pochybnosti a strach? Každý, nechť odpoví si sám...

Ať každé dítě může důvěřovat svým rodičům, že jsou vždy připraveni je zachytit a obejmout. A ať jsou všichni rodiče hodni dětské důvěry.

Autorka: Tereza