Dušičky

Chtěla bych vám napsat, jak jsem si letos užila Dušičky.

Všimla jsem si, že některé moje kamarádky každý rok na Dušičky poctivě objíždějí všechny hřbitovy, kde mají své zesnulé příbuzné. Klidně i 5 – 10 míst. Všude zapálí svíčku, položí kytici, zavzpomínají, a jedou dál. Tak je to naučili jejich rodiče. Působí to trochu jako hřbitovní maraton. Někdy je to upřímné a jindy je to spíš povinnost.

Mně vychovala maminka, a ta mě nic podobného nenaučila. Ani ona nebyla vychována k tomu navštěvovat pravidelně hřbitovy. Ani její maminku k tomu nikdo nevedl, mělo to svůj důvod. Já jsem tedy svobodná a nemám povinnost účastnit se hřbitovního maratonu. Prostě si můžu dělat, co chci. Děkuji za to.

V posledních letech jsem si všimla, že to na mě i tak působí. Mám dojem, že to má něco do sebe – důstojně a s láskou se rozloučit se zesnulými, každý rok v určitém období zavzpomínat na své předky a třeba i zajít na hřbitov. Snad jsou v tomto období opravdu i nějak blíž. Samozřejmě že vzpomínat a chodit na hřbitovy můžeme i kdykoli mimo toto období. Člověk, který pevně stojí na svých kořenech, je silnější, zdravější, veselejší, lépe se mu žije.

Maminka mojí babičky zemřela, když byla babička ještě malá. Babička si svoji maminku nepamatovala a nikdo z lidí, se kterými jsem se v životě setkala, ji nikdy neviděl. Ani fotku nemáme. V mojí ženské mateřské linii je bílé místo – prababička Albína. Moje babička nikdy nepřišla k hrobu své maminky, protože Albína hrob neměla. Pan Farář nedovolil. Prý ji pochovali někde za zdí hřbitova. Veškerý život na moravské vesnici na počátku 20. století byl pevně v rukou katolické církve a kdo se panu faráři znelíbil, měl to těžké. Za vesnicí byl jen jeden hřbitov - katolický, žádná alternativa nebyla. Církev měla monopol na svatby, na pohřby, na vítání dětí do života a snad i na život sám. (Ale přiznejme si – kolik z vás žije v nesezdaném svazku? Kolik z vás si vybralo za partnera rozvedeného muže? Je to opravdu takový hřích? A kdo má právo druhého člověka soudit?)

Uvědomila jsem si díru v mojí mateřské linii a chtěla jsem ji zacelit. Chtěla jsem to udělat pro sebe, ale i pro ostatní ženy našeho rodu. Ty, které žily dříve i ty, které žijí dnes (taky pro moje dcery J ). Zkusila jsem to v meditaci a myslím, že se mi to částečně podařilo. Ale taky jsem chtěla zajet na ten hřbitov, chtěla jsem dát svíčku na hrob svojí prababičky. Přijela jsem na hřbitov v té vesnici a přemýšlela, jak to udělám. Prý ji zahrabali někde za zdí – ale z které strany? Betonová zeď kolem hřbitova vypadala, že byla postavena někdy v 60. letech minulého století, kdy zároveň hřbitov rozšířili. Na počátku 20. století tam určitě nebyla. Šla jsem tedy hlavní uličkou hřbitova přímo ke kříži s Ježíšem. Byly u něj nějaké svíčky. Pak jsem se procházela kolem hřbitovní zdi a přemýšlela, jak to tady asi tenkrát mohlo být. Napadlo mě položit svíčku na tu zeď, ale kdyby ji vítr sfoukl do suchého křoví za zdí, mohlo by to skončit požárem. To bych nechtěla. Až jsem došla ke kříži zezadu a přišla jsem na to. Položila jsem svoji svíčku za záda křesťanského symbolu. Na památku svojí prababičky Albíny i na památku všech dalších dušiček, kterým katolická církev upřela právo na důstojný pohřeb. Snad si tenkrát neuvědomili, kolik lidí tím může být ovlivněno a jak dlouho to bude trvat, než se ta rána zacelí.

V naší zemi je plno památníků obětí fašistické nebo komunistické diktatury. Vzpomínáme na jejich utrpení a sem tam někdo přinese květiny nebo svíčku. Ale oběti katolické diktatury žádný památník nemají a nejspíš ani mít nebudou.

Možná zajedu na ten hřbitov i příští rok a zase dám svíčku za záda křesťanského pomníčku. A možná to udělám i někde jinde. Kdybyste měli chuť, zkuste to taky – obejít kříž a položit kytku nebo svíčku z druhé strany. Na památku těch, kterým církev ublížila. Myslím, že v naší zemi jich nebylo málo. Mám dojem, že i Ježíši by se to líbilo, on měl taky pravdu rád. Když je člověk dobře a pravdivě propojen se svými kořeny, se svými předky a s historií své země, je tady tak nějak víc doopravdy, je stabilnější, zdravější a šťastnější.

Dnes vnímám svoji mateřskou linii jako krásnou světlou cestu plnou lásky. Já jsem její součástí. Všem ženám, které se zasloužily o to, že jsem dnes tady, posílám lásku a vděčnost. Zároveň cítím jejich podporu a sílu a dávám ji dál svým dětem. Skoro mě překvapilo, že to šlo tak snadno. Dnešní doba je opravdu kouzelná :-).

Přeji Vám i Vašim dětem pravdivé ukotvení ve svých životech.

Marcela

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.