Důkazy, důkazy… aneb článek pro nevěřící skeptičky

Chci se podělit o svůj předporodní kolotoč událostí, které i mě, zatvrzelého skeptika, přesvědčily o  možnosti pokusit se ovlivnit chod věcí tak nějak samozřejmě myšlenkou, vůlí, dohodou s… kým?

Příběh pro mě začal být zajímavý už loni v červnu. Tehdy jsem svého 15ti měsíčního synka sice ještě kojila, ale už velmi málo, pomalu si zvykala na znovunabytou osobní svobodu „mohu večer na kafíčko?“, na noční spánek, otřepávala se… a přemýšlela, zda a kdy zkusit počít sourozence. Sice jsem byla přesvědčená, že řeším zejména otázku „kdy“, ale posléze mi čím dál víc docházelo, že si musím odpovědět zejména na to „zda“. Na jednu stranu jsem celý život tak nějak klábosila o „dětech“, které budu mít, řešila ideální odstup, malovala si varianty a kombinace pohlaví, ale když přišlo na lámání chleba… Vnímala jsem, asi jako každá natěšená matička, že mě synek neustále velmi potřebuje; snažila se mu vyjít vstříc a tak celé dny malovala, četla, tulila, uspávala… a říkala si, že přeci nemohu tomuhle človíčkovi z 50% zmizet k jinému? Sama jsem jedináček, nemám ty zážitky se sourozenci, moje maminka byla vždy jen moje.

Ale právě v posledních pár měsících (kdy si člověk v lehkém zoufalství čte chytré knihy o výchově a dětské psychologii :-) jsem začala hodně přemýšlet o tom, jak moc mě jedináčkovství ovlivnilo. Jak moc je to zodpovědná role – až moc. Jak svazující to je, vědět, že se mnou, jedinou, stojí a padá něčí svět. A jak moc nejsem schopná vůbec řešit konflikty - mně nikdo klacky pod nohy neházel, nemusela jsem o nic soupeřit.

No a právě v červnu jsem si tak posteskla Terezce, že rozum už by druhátko vítal, ale tělo nespolupracuje, neb zatím stále „kojí“, neovuluje, nefunguje. Z následné diskuse mi vyplynulo, že pes je zakopaný asi právě v tom mém váhání; že druhorozené sice chci, ale vlastně nechci pozvat; že se možná pořád bráním, nejsem připravená, protože se sama držím ve strachu o křehkou dušičku prvorozeného.

A tak mi to vrtalo hlavou, až jsem v noci před usnutím, v takové té fázi bystrého vnímání ticha kolem, byla schopná vyřknout nahlas – nechci jedináčka! Nechci, aby měl můj milovaný prvorozený stejný balvan na krku jako já! Úplně mě to probudilo, což bylo dobře, protože jsem stihla zachytit divný pocit v břiše a ráno našla jasné důkazy toho, že tělo právě fungovat začalo.

Úplně mě to ohromilo. Celá natěšená jsem pokračovala v duševní „práci“ dál, od „nechci jedináčka“ se dobrala až k hlubokému vnitřnímu přesvědčení, že opravdu chci pozvat do rodiny někoho dalšího, kohokoli, oprostila se od nánosů tlachání o holčičkách a párečcích a raubířích… a pokorně doufala, že se to povede.

Na červencovo-srpnové dovolené s holkama se pilo vždycky večer po uložení děcek hodně vína. Raději jsem se držela zkrátka. Na následnou dovolenou s rodinou ve skalách jsem si chtěla původně zkusit koupit  menstruační kalíšek, abych byla dost akční, ale nakonec… jsem se na to vyprdla. Ani vložky jsem nebrala, nějak jsem věděla, že nebudou potřeba. Těhotenský test jsem dělala před výstupem na Jetřichovické skály, aby muž věděl, proč budu do skal raději funět pozvolna. Bylo to jasné a já měla dojem, že mohu pouhou soustředěnou a upřímnou promluvou s duší v mé mysli skály přenášet.

Následovalo vcelku standardní těhotenství, v úvodu výlet k moři, kde jsem si odpočinula a dospala všecky dluhy, příjemný podzim, Vánoce… a vánoční překvapení v podobě UTZ ve 20. týdnu, kde mi pan doktor ohlásil očekávaného dalšího kloučka. Kloučka?! Jak to? Celou dobu jsem si tak nějak malovala dívenku.

Tenhle zážitek mě zase srazil z mého „duchovního“ obláčku nohama na zem, říkala jsem si: „Že já bláhová věřila tomu, že něco vycítím, prdlajs, kdyby všechny ženy vycítily, historie by neznala zklamání z překvapení při porodu, jsem naivní…“ a přestala si věřit. Zpětně vidím, že jsem si dívenku asi podvědomě přála a uzpůsobila tomu všechny takzvané příznaky, pozorovala domnělou jinakost těhotenství… ale bylo to lhaní do vlastní kapsy, všechno bylo stejné.

Nicméně se přiblížil termín porodu, klouček měl cosi kdesi, lékaři doporučovali donosit maximálně do termínu a raději vyvolat dřív. Dobrá, důvod jsem respektovala, takže jsem se začala loučit s vysněným porodem „hodinu kontrakcí doma, hodinu v porodnici, samovolné vyplutí bez poranění, bonding a po 72 hodinách svěží a plně kojící domů“. Zkoušela jsem sice sehnat a vyzkoušet všechny možné recepty na urychlení, ale kde nic není… ještě v 38+5 připraveno nebylo nic, porodní cesty zabetonované a na sedm západů.

O popohánění jsem se bavila s každým, dostávala tipy… a mezi nimi odkaz na meditaci na VM. To znám! To jsem zkoušela v začátcích těhotenství, abych drobka ujistila, že ho opravdu moc vítáme! A ponořila se do cesty po barevných schodech znovu.

Tady předesílám, že meditaci vnímám stále spíš jako způsob, jak soustředit vnímání jen na svoji mysl, jak si ústy vizualizované duše formulovat vlastní, hluboce zasunuté myšlenky. Ale ať je to jak chce, výsledek první meditace mě okouzlil a ujistil, že když to nepůjde tudy, zázvor, sex ani červené šampaňské nepomůžou.

Pozvala jsem si v meditaci budoucího druhorozeného, abych mu polopatě vyjasnila, že má poslechnout a vylézt co nejdřív, ale když se mi v představě objevil, začala jsem na něj valit spíš to, že se strašně těšííím, že je to príma, že ho už teď miluju a vůbec samé nepraktické věci. Načež se ovšem dle očekávání objevil prvorozený, mračil se a už se po něm sápal, zjevně žárlil. Výsledně jsem tedy nechala malého brášku mlčky přihlížet mému láskyplnému přívalu na velkého, tomu jsem se snažila vysvětlit, že v srdci mám pokojíčků víc a jeho se nijak nezmenší, když někdo obydlí ten sousední, že ho mám moc ráda a také to, že mu nepřeju onen úděl jedináčka. Mladší se culil, nic neříkal, trošku mi přišlo že se bráchy bál.

Další seance další den přinesla opět konfrontaci těch dvou a můj slovní průjem k oběma o tom, že se mladší nemusí bát staršího, že starší se nemusí bát mladšího a že je tu už chci mít oba. Kulíšek opět nic neříkal, culil se trošku poťouchle a vypadal, že si to udělá po svém. Ale snad se přestával bát… Psala jsem si o těch prožitcích s Terezkou, co dál… doporučila mi nechat to na něm. Tak jo, řekla jsem mu to a tím se s tím smířila – je to na něm.

Během těchto pár dní jsem zařídila hlídání staršího, sbalila tašku, téměř dorýsovala jeden meloušek, nechala si vytrhnout rozlomený zub a v pondělí po příjemném víkendu nastoupila do porodnice. Převlékla se do košile, došla na přijímací vyšetření… a po dohodě s paní doktorkou zase došla vylézt z košile a taxíkem domů, neb jsme se shodly, že vyvolávat už teď je naivní, zbytečné, stejně bych se k děťátku dokroutila až nejdřív ve čtvrtek a to ať raděj počkám doma a hlásím se… no tak tedy až v pátek.

Hurá, dostali jsme 3 dny!

Ten den byl prvorozený u babičky s dědou mimo Prahu. Na večeři se nám nechtělo, pořád mě tak nějak divně pobolívalo v tom kráteru po zubu a s tím se bifteky moc dobře nekoušou. Pozvala jsem tedy kamarády, co pro ně byl onen téměř dodělaný projekt, a u příjemné sklenky vína jsme ho dořešili. Hotovo.

Hotovo! Tak co? Volala jsem na mladšího, že teď by to šlo! Brácha není doma, táta doma je, nic nemusím dodělávat, ráno zkoukne zubařka kráter, vyčistí a …no, co? Co on na to?

První jemné kontrakce mě probudily v pět ráno, zubařka je pak sice zaplašila zhruba do dvou odpoledne, ale pak už nastoupily tak, že chvíli předtím, než prvorozený přijel s prarodiči domů, mě odvážela houkající sanitka zacpanou Prahou do porodnice. Porod sice nebyl podle výše uvedeného hodinkového plánu, ale… udělal si to, klouček, po svém, přesně jak jsem mu dala důvěru.

Díky Němu jsem poznala tu skvělou porodní asistentku, která měla zrovna službu a teď je mým přítelem a příslibem pohodového porodu, pokud někdy pozveme třeťátko.

Díky Němu jsem poznala toho skvělého pana doktora, který mi v překvapivém závěru vliv krve do žil a nechal mě zažít onen euforický pocit, že jsem přirozeně zvládla ne uplně standardní situaci na jedničku s hvězdičkou a očistil v mých očích všechny ty protivné neempatické bílé pláště.

Díky Němu jsem se potkala na pokoji s tou skvělou ženskou,co jsme si padly do oka a vídáme se.

Zpětně vidím jako klíčové brzdící téma onu žárlivost staršího; uvědomuji si, že jsem se toho opravdu uvnitř hodně bála… a možná proto nechtěla miminko pustit? Musela si to neprve „vyříkat“ s tím starším? Připravit se na to?

Ať tak či tak, já už mám zase pocit, že mohu pouhou soustředěnou a upřímnou promluvou s duší v mé mysli skály přenášet.

Lefička

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.