Děti jako vánoční stromeček k nazdobení

Naše děti jsou jako vánoční stromeček. Mají svůj jedinečný tvar, svoji přirozenost, své specifické potřeby, kvality a také na ně věšíme ozdoby. Každé vaše hodnocení, které ke svému dítěti utrousíte, se na něj navěsí, jako skleněná koule na stromeček. A pak dělá parádu, nebo neplechu přesně podle toho, jakou emocionální barvu jste na její pomalování použili.

On si toho člověk v každodenním provozu až tak nevšimne, ale zkuste si uvědomit, jak často nazvete své dítě třeba nešikou, trdlem, nemehlem, potvůrkou, mrškou, vyčůránkem, zlobidlem, záškodníkem, naschválníčkem, otravou, uvztekánkem...a dosaďte si tam každý to své oblíbené slovo. Pokud to použijeme občas, spíše zřídka, a emocionální podtón vyprovázející toto slovo z úst je laškovného charakteru, zas až tak moc se neděje. Na druhou stranu, pokud se takto odsuzující slova používají často a jsou navíc podmalována naším vztekem či bezmocí, děje se docela dost. A určitě i více, než jsme schopni připustit. Důsledky těchto často opakovaných slov pak dítě navléká jako korálky na nit své sebedůvěry (či spíše nedůvěry) celý život.

Co se děje, když dítě nazveme třeba zrovna už zmiňovaným nešikou? Reakce probíhá na několika úrovních. Na rovině tělesné dítěti vezmeme tímto pojmenováním část energie. Oslabíme ho - jakoby přidusíme jeho živoucí oheň. Na úrovni mentální podpoříme jeho program strachu z nedostatečnosti. Reakcí může být buď to, že se dítě bude na sebe snažit upoutávat pozornost, aby mohlo dokázat pravý opak. Nebo se uzavře do sebe a bude zakřiknuté, protože stejně se nedá nic dělat, když už jsou rodiče přesvědčení, že je nešikovné. Tak jako tak ho to bude uvnitř bolet. (Vzpomeňte si na sebe, jak o vás mluvívávali vaši rodiče a co to ve vás probouzelo za reakci. Například kolik z nás nechce zpívat, protože rodiče tvrdili, že se to nedá poslouchat...) A nakonec na úrovni duševní zatřeseme necitlivým slovem křehkou pavučinkou dětského sebevědomí.

Naše dítě totiž nemá jiné oči, skrze které by mohlo spatřit svoji hodnotu či nehodnotu, než ty naše. Dívá se na nás s odevzdáním a důvěrou a čeká, že našimi reakcemi mu dáme najevo, jaké je. Jsme jeho zrcadlo, odrážející krásný a vzrostlý vánoční stromeček s nádhernými ozdobami, nebo naopak zviditelňující suchou a pokřivenou borovičku s troškou zaprášených dekorací. A přitom rozhodnutí, jaký stromek budeme dětem zrcadlit, není na jejich straně. Děti jsou vždycky dobré, jen my občas zapochybujeme o jejch kvalitě a tím jim vštěpujeme, co si mají o sobě, nehledě na jejich vrozené talenty a dispozice, myslet.

Do citlivé databanky dětského sebevědomí se zapisuje vše. Tón hlasu, jakým s nimi mluvíme, jednotlivá slova a jejich hladící či škrábající obsah, naše činy, myšlenky a v neposlední řadě i způsob, jakým o dětech mluvíme s ostatními. Ony jen předstírají, že nás neposlouchají...

Jedno moudro praví: Chval veřejně a kárej soukromě. Držme se tohoto rčení a uvědomujme si, jakou zprávu naším dětem o jejich hodnotě skrze slovní nálepky posíláme.

Nechť všichni rodiče dokážou o svých dětech smýšlet a mluvit s láskou a ať všechny děti dostávají důkazy o své dobrotě.

P.S. Umí vás vaši rodiče pochválit? Pokud ne, či zřídka, je nejvyšší čas to napravit a začít se chválit sami. Pak pro vás bude přirozené chválit i vaše děti. A ony pak tuto laskající a hladící pochodeň předají dál.

Autorka: Tereza