Dárek z nebe

 Hádka s přítelem a jeho věta „ Vždyť ty jsi ale neporodila naše dítě“, mě inspirovaly k napsání příběhu o tom, jak jsem ke své druhé dceři Elišce vlastně přišla.

Nejdřív mě ta jeho věta bolela. Moc. Někde hluboko uvnitř. Měl vlastně pravdu. Aktivně jsem naši dceru na svět nepřivedla. Jak říká jedna moje známá – vzala jsem to stylem „ na zbabělce“. Pak jsem tenhle příběh začala psát a říkala si, že Eliška je takový malý zázrak. Třináct let po narození Pavlinky jsem rozhodně těhotenství nečekala, nevěřila, že mě ještě taková věc může potkat. I to její narození byl vlastně takový zázrak. Žádné porodní bolesti, hodinka na sále, žádné komplikace a krásná zdravá holčička. Vlastně je pro mně Eli takový dárek. Dárek, který mi někdo „ tam nahoře“ daroval z velké lásky.“

Když jsem se o těhotenství dozvěděla a podělila se o tu informaci s Michalem, byl trochu v šoku. Ale hned mi začal slibovat, že se mnou rozhodně půjde k porodu, že mi tam vše odpustí, čeho se dopustím...Strašně se těšil. Jenže jsme spolu byli jen krátce, vztah nebyl stabilní, rozkolísané hormony s ním hnuly tu na jednu, tu na druhou stranu. Byly hádky, nervozita, smiřování...Trochu jako rozbouřené moře. Porodu jsem se začala bát už ve třetím měsíci těhotenství. Kamarádky mě uklidňovaly, že to zvládnu, jsem přece v pětatřiceti už velká holka. A navíc, co se mám co bát, když je to moje druhé dítě a ještě ke všemu mám před sebou půl roku těhotenství.

Druhé dítě – no jo, když ona se Pavlinka pro konec pánevní a svou čtyřkilovou „ maličkost“ narodila před  těmi třinácti lety sekcí. Bez bolestí, prostě fik a když jsem se probudila z narkózy, přinesli mi ukázat panenku s růžovými tvářemi a řekli : „ To je vaše dcera.“ Teď jsem to i já chtěla zažít trochu jinak, opravdověji. Navíc s přítelem po boku, to přece musíme zvládnout, říkala jsem si. Půjčila si v knihovně knížku o porodních příbězích, hledala je na internetu...Škoda jen, že ne zrovna tady, na Vědomém mateřství. Napadaly mě dokonce takové věci, jako že si porodíme dítě doma sami. Ale to Michal rychle zamítl. O dítě se bál.

Půl roku uteklo, my jsme absolvovali všechna možná vyšetření, všechno vypadalo dobře...A když jsem měla dotazy nebo jsem si dělala starosti, můj skvělý doktor,  pan doktor Krčál – třeba ho někdo znáte J - dokázal všechny obavy rozptýlit. Kdybych si mohla být jistá, že budu mít u porodu jeho, rozhodně bych přirozený porod chtěla. Pracuje v malé plzeňské porodnici, kde se narodila Pavlinka.Taky mi řekl, ať se nebojím, že „ spolu to přece zvládneme“. Jenže zrovna zavládl babyboom a já měla obavy, že v téhle malé porodnici bude v září plno. Hledali jsme s přítelem a hledali až od někoho přinesl zprávu o Hořovické porodnici. Na netu jsme jim zkoukli hodnocení i jejich reklamní video a měli jsme jasno. Rodit pojedeme rozhodně tam.Vždyť oni mají i porodní stoličku a snad i vanu pro porod do vody!

Hořovice jsou odsud poměrně daleko a já první návštěvu tam brala jako příjemný výlet. Monitorovali miminku ozvy, my s přítelem se na sebe dívali a začínali se opravdu těšit na miminko, jehož srdíčko jsme mohli slyšet nahlas. Najednou to bylo tak skutečné! Porodní asistentka, která nám ozvy naměřila, byla velmi hezká a milá slečna, jméno si, bohužel, nepamatuju. Pak nás seznámila s primářem, Mudr. Alešem Klánem, znala jsem ho z videa. Byl příjemný, provedl vyšetření, poslal nás na velký ultrazvuk pro změření jizvy, trochu ho zarazilo, že si chceme vyzkoušet přirozený porod, když první dítě se narodilo sekcí. Paní doktorka na ultrazvuku nám změřila nejen jizvu, ale i velikost miminka. Řekla, že děložní stěna je v místě jizvy dost silná na to, aby vydržela stahy při běžném porodu. Ptala se ale na to, jestli u prvního porodu byly alespoň částečně otevřené porodní cesty. Nebyly, miminko jsem přenášela, dostala jsem vyrážku, takže sekce u první dcery byla plánovaná. Paní doktorka nám řekla, že to vypadá, že miminko už teď, několik týdnů před termínem váží 3500g a že se dá předpokládat, že bude mít také 4 kila, jako první dcera. Proto nám nedoporučuje překročit termín porodu, přenášet. Porodní cesty na tak velké dítě nejsou připravené. Cesta domů byla veselá a na další návštěvu Hořovic jsme se těšili.

A bylo na co. Při další návštěvě Hořovic jsem poznala pana doktora Ševíta. Je příjemný, veselý, zkušený a jistý. Představa přirozeného porodu po císaři pro něj nebyla ničím zvláštním, přesvědčil mě, že  spolu to klidně zvládneme. A já zjistila, že o víkendu má službu. Řekla jsem mu, že tedy miminko přemluvím a o víkendu se jistě dostavíme. Domluvili jsme se ale tak, že pokud se miminko samo nenarodí do 22.9., což bylo 3 dny před termínem, dvaadvacátého přijedu ráno na lačno na příjem a 23.9. proběhne císařský řez. Věděla jsem, že tahle dohoda přítele trochu zklame. Ale oběma nám šlo o to, aby naše holčička byla především zdravá.

O víkendu se do Hořovic nejelo. I když jsme zkusili babské rady – jako dlouhá procházka, milování...

Přišlo ráno 22.9., naposledy jsem zkontrolovala, jestli mám s sebou opravdu všechno, vykoupala se a oholila. Snídat jsem nesměla a tak jsem byla popravdě dost nevrlá, čekala mě hodinová cesta autem, vyšetření a to všechno o hladu. :-)

Moc ráda bych napsala, že ten den krásně svítilo sluníčko, ale pravda to není. Byl obyčejný podzimní nevrlý den, což odpovídalo mé hladové náladě.

V nemocnici jsem se zaradovala – přijímala mě sympatická a milá porodní asistentka, kterou jsem také znala z videa a přišel mě vyšetřit dr. Ševít. Monitory byly v pořádku, ovšem po vyšetření mi pan doktor sdělil, že moje tělo vypadá, jako by se k žádnému porodu ještě hodně dlouho nechystalo. Dokonce to řekl nějak tak, jako by mé tělo ani nevědělo, že logicky na konci těhotenství má přijít porod.

Po vyšetření, nafasování noční košile a postele na čtyřlůžkovém pokoji mi nakřížili krev a poté jsem dostala povolení jít, kam budu chtít. Šli jsme s Michalem na něco dobrého do místní nemocniční kavárničky. Je moc hezká. Byl se mnou dlouho, ale po jedné hodině odpolední musel odjet. Slíbil, že přijede hned, jak mu ráno napíšu. Už jsme věděli, že půjdu na řadu jako druhá. Vrátila jsem se na pokoj a seznámila se s ostatními maminkami. Bylo s nimi veselo, ale stýskalo se  mi po malé a trochu jsem si připadala osamělá, přece jen mí blízcí byli všichni 70 km daleko.

Večer přišla sestřička, zakázala nám od půlnoci jíst a pít a donesla nějakou pilulku snad na žaludek. Se spoluležící Petrou jsme se ještě zasmály, že si připadá, jako by si zítra šla svou holčičku vybrat někam do obchodu. Pak už veselo moc nebylo,každá jsme se zaobíraly vlastními představami. Další spolupacientka Stáňa nám z legrace pohrozila, ať si žádná v noci nevyvzpomeneme, že chceme rodit, protože ona se na dnešek nevyspala, její kamarádce, co tu ležela, v noci praskla voda. Legrace byla, že rodit si „ vyvzpomněla“ v noci právě Stáňa, ještě, že souhlas s císařským řezem, kde nás obeznámili se všemi riziky takové operace, jsme měly všechny v tu chvíli podepsaný.

Sotva se mi povedlo zavřít oči po rušné noci, už tu byla sestřička.“ Vstávejte, maminko, je změna, vezmeme vás jako první. Napište tomu svému, ať sedne do auta a přijede hned.“ Byla jsem nevyspalá, ale najednou docela svěží. “Míšo, přijeď, miminko bude za chvilku, jdeme na řadu jako první“ letěla SMSka k nám domů. Klystýr, holení, sprcha...Všechno se odehrálo rychle, pohodově, službu měla asistentka, kterou jsem znala z první návštěvy Hořovické nemocnice. Najednou jsem ležela na měkoučké pojízdné posteli, dostala jsem kapačku a cévku, což tedy moc nemusím, ale sestřička, která tam byla se mnou, byla moc milá. Snad jsem v tom zmatku ani miminku nestihla říct, že se za chvilku uvidíme. Jen jsem myslela na to, že za těmi dveřmi už sedí nedočkavý Michal, že ho nemůžu ani pozdravit, ani ho na chvilku vidět, aby mi řekl,že je tady se mnou a že to v pohodě zvládnu. Strašně mi v té chvíli chyběl, i když kolem byli všichni milí, moc ráda bych tam měla někoho“ svého“, blízkého.

Přišly milé sanitářky a dodávaly mi odvahu aspoň ony.“ Za chvilku budete mít miminko, uvidíte, že všechno bude v pohodě.“ S těmi slovy už mě odvezly na operační sál.Tam se mi představila anestezioložka. Milá paní s cizím přízvukem. Promluvila se mnou, otočili mně na bok a prý: „ Teď to píchne, nelekněte se a necukněte mi.“ Píchlo to, cukla jsem se, ale spinál mi píchla tahle paní doktorka bezvadně i přes to. Navíc si se mnou celou dobu povídala o tom, co se právě děje a proč. Přišel pan primář, zarouškovali mě a šlo se na věc. To byla chvíle, kdy jsem si ještě plně uvědomovala svoje tělo a chviličku jsem si říkala – já se vlastně těhotná cítím dobře, já ještě nechci těhotenství skončit. Byla to jen kratičká myšlenka. Ale byla tam.

Vzhledem k tomu, že jsem na jizvu po porodu byla háklivá snad celou dobu, co ji mám, jsem vnímala nepříjemně řezání v té oblasti. Nebolí to, to ne, ale znát to je. Pak v jednu chvíli jsem měla pocit, že nemůžu vůbec dýchat, protože otevřením dutiny břišní prý poklesne rapidně tlak. Tak to byla chvíle, kdy mi bylo opravdu zle. Dostala jsem kyslíkovou masku, pamatuju si, jak mě rozčilovalo, že mi padá z nosu a zdálo se mi, že i já padám ze stolu. Připadalo mi to, asi jako když ležíte na takové té lavičce, co bývají v tělocvičnách pro základní školy. Vnímala jsem velmi nepříjemně, jak se mi někdo „ skáče“ na břicho, zdálo se mi, že to trvá nekonečně dlouho, vím, že jsem si říkala, já jim to dítě snad nedám. Některé maminky po takové sekci ve spinálu říkají, že s porodníkem a vůbec personálem mohly mluvit a o to to bylo příjemnější. Já jsem neslyšela ani slovo z toho, co říkal personál, krom anestezioložky, která stála hned u mé hlavy. Pak se usmála a řekla: „ No a miminko je venku. To už potřebovalo ven, má omotanou šňůru třikrát kolem krku.“ Pak primář podal přes plentu nahé ( a asi i překvapené ) miminko personálu novorozeneckého oddělení, mohla jsem otočit hlavu a dívat se, jak ho ošetřují. Holčička plakala, jako by ji na nože brali a ručičkama se chytala za hlavičku, jako by chtěla říct – „ Proboha,co jste mi to udělali.“ Bylo to komické a všichni na sále se smáli. I já. Byla jsem šťastná, že je živá a zdravá. Ale bylo mi do breku z jejího pláče.

Ošetřili ji, zavinuli a přinesli mi ji ukázat. „ Můžete si ji pohladit,“ maminko. Opatrně jsem na ni sáhla.“Tak ty jsi to moje miminko?“, běželo mi hlavou. Nemohla jsem ji vzít do náruče a tak jsem jen opakovala – „půjčte ji i tatínkovi, ona má někde venku tatínka“. Jedna starší sestřička mi řekla: “Nebojte se, je tam, já jsem ho viděla.“ A mně se dost ulevilo. Holčičku odnesli a já si vzpomínám jen na šplouchání vody. Hodně vody. Pak jsem snad usnula.

Zdálo se mi,že vidím Michala a raduju se s ním, že máme spolu holčičku. Nevím, co jsem mu řekla, co říkal on mně v tom mém „ snu.“

Později jsem se dozvěděla, že se mi to nezdálo a mluvili jsme spolu doopravdy.

Pak přišel pobyt na JIP a setkání se spolupacientkami z „ čekatelského“ pokoje. Stáňa se smála, že když mě na JIPku přivezli, jen jsem se ze spaní usmívala. Říkala mi: “ Na něco se tě sestra ptala, ty ses usmívala a jen jsi dělala : mmmhhhmmm.“

Pak přišel On a já nikdy nezapomenu, jak mu svítily oči.

Personál se celou dobu pobytu choval mile a profesionálně. Snad všichni lékaři, sestry...Všem jim patří můj velký dík. Vzbudili ve mně touhu. Touhu ještě jednou si to celé vyzkoušet, i když takové vstávání z postele bylo lahůdkou samo o sobě a první dny péče o miminko, kdy bolel každý pohyb, to každá „ císařovna“ zná...

Ve zprávě pro pediatra jsem si později přečetla větu: Obtížné vybavení plodu, použití extraktoru.Tenkrát mi došlo,že ta kratičká myšlenka byla správná, miminku se z bříška ještě nechtělo.

Koupila jsem šátek. Spravil to. Ten pocit, že my dvě jsme chtěly ještě chvíli zůstat jako 2 v 1. Utáhnout miminko do šátku a cítit ho zase na svém břiše, moci ho rukama obejmout...bylo jako vrátit se domů.

Evina

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.