Čtou nám myšlenky

Naše děti moc dobře vědí, co si myslíme. Do doby, než se samy nechají zahltit vnějším světem natolik, že si zavřou svoji citlivou intuici a schopnost vcítění se, v nás čtou jako v otevřené knize. A to ani nepotřebují znát písmenka. Tuto schopnost jsme měli kdysi (a občas stále máme) i my, ale dnešní děti ji dotáhly ještě o stupínek blíž k dokonalosti – nebo řekněme k průhlednosti komunikace.

Snad každý den se mi stane, že na něco či někoho myslím a Sárinka to řekne nahlas. Přesně odečte, kdy chci volat babičkám, a které, a řekne její jméno dřív, než se vydám pro telefon. Naposledy mě touto schopností opět udivila před pár dny. Jely jsme autobusem a já jsem přes opěradlo zahloubaně hleděla na spolucestující, která v ruce držela ohryzek. Sárinka řekla „jablíčko“ a mně až v ten moment došlo, na co už nějakou chvíli koukám. Ona ze své pozice nemohla vidět nic.

Začala jsem si těchto jejích zdánlivě náhodně prohozených slůvek všímat víc po zážitku, který mi vyprávěla jedna ze Sárinčiných babiček. Ta šla tehdy k sotva roční spící Sári otevřít okno a pomyslela si, že snad nebudou moc jezdit auta po odlehlé cestě, do které vede okno z ložnice. Sárinka se prý zavrtěla a ze spánku svým omezeným slovníkem shrnula danou myšlenku a pronesla: „Brm brm, NE!“ ...a spinkala nehybně dál.

Jsem přesvědčená, že tyto schopnosti má v určité míře každé dítě. Jen možná, že někteří rodiče tomu nevěnují pozornost. Nebo ani nevědí, že by jejich dítě mohlo mít takový vhled do jejich mysli a pocitů. V některých případech však tato nevědomost může mít docela dalekosáhlé důsledky.

A to hlavně v situacích, kdy rodiče slovně vyjadřují něco jiného, než opravdu cítí. Děti navnímají, že jsou rodiče ve vnitřním rozporu. Tato situace je může znervóznit, protože si nedokáží vysvětlit, proč se máma či táta vyjadřuje, nebo jedná proti své přirozenosti. Protože děti ještě neznají a nedokáží pochopit společenské normy „správného“ chování, přetvářku, ironii ani zastírací manévry, samy se začínají cítit nejistě a venkovní svět pro ně přestává být čitelný – nebo, chcete-li, bezpečný.

Pro naše děti je daleko přijatelnější vidět své rodiče uchvácené emocí a mít možnost pozorovat a kopírovat, jak se se situací vypořádají, než aby dostávaly matoucí signály – sice třeba s úsměvem a sebeovládáním, avšak naprosto neodpovídající vnitřnímu rozpoložení dospělé autority. Pokud nechceme, aby nás dítě vidělo v emoci, je vhodné mu stručně říci o co jde a jít se uklidnit jinam. Např. můžeme přiznat, že jsme teď rozčilení a vyslechneme ho za chvilku, až se uklidníme. Toto zdánlivé přiznání slabosti je v dětských očích naopak oceněno. Dítě se tímto učí, že je v pořádku respektovat svoje pocity. Navíc vnímá takovéto otevřené přiznání jako známku vzájemné důvěry. Přeloží si to tak, že je pro rodiče dostatečně hodnotným partnerem, aby s ním jednali na rovinu.

(Ale zase je třeba vycítit křehkou rovnováhu mezi přiznáním se a přehazováním svých starostí na dítě. Stěžování si, pomlouvání a přílišné svěřování se se svými problémy není na místě.)

Se čtením myšlenek je úzce propojeno i další téma, a to je lež. Děti velice dobře vědí, kdy na ně šijeme habaďůru. Jsou jako detektor lži a vycítí, že něco nehraje. V některých případech přistoupí na naši hru, v jiných si vysloužíme spíše opovržení. I takzvané nevinné lži, jako třeba, že už bonbónky došly (a přitom jich máme ve skříňce plný pytlík), nebo, že maminka šla jen na nákup (a přitom zmizela na 4 dny do porodnice) jsou kontraproduktivní. Nejen, že dítě ví, že mu není říkána pravda, ale také se učí zapracovávat mlžení a lež do své komunikační výbavy. Poté nebude cítit jako překročení pravidel své vlastní lhaní. Zvláště v pubertě nám může být dopřáno nebývalé sklizně lží, zasazených s dobrým úmyslem do hlaviček našich dětí v batolecím a předškolním období.

Říkání pravdy se nám tudíž několikanásobně vyplatí. Zde už záleží jen na citlivosti rodičů, aby ji vyjádřili slovy úměrnými věku dítěte. Použití dětských příměrů a metafor je v souladu s tímto přístupem.

A na závěr bych chtěla ještě vyzdvihnout jeden důležitý fakt, související se zprůhledněním a pravdivostí naší komunikace vzhledem k dětem. Tím, že se před nimi dokážeme postavit za svoje pocity, a navíc se nebudeme bát vyjádřit pravdu, vlastně oceňujeme sami sebe. Dáváme veřejně na vědomí, že si sami sebe vážíme natolik, abychom se respektovali a dovolili si žít pravdu svého života. Dostáváme se tudíž stále blíže a blíže ke své prvotní esenci a vyzařujeme vnitřní harmonii, která pozitivně ovlivní veškeré dění kolem nás....

Autorka: Tereza