Cesta životem

Na začátek se omlouvám, že můj příběh bude tak dlouhý. Původně jsem ho psala jen jako krátký příspěvek k diskuzi, jenže nakonec jsem nebyla schopná z něj vynechat některé podstatné věci…. Za pár dní mi bude 28 a na základě pročítání diskuzí VM jsem si dnes vzpomněla, že mi někdo (pravděpodobně někdo z léčitelů) kdysi řekl, že duchovně dospěju ve 27 letech. Úplně jsem na to zapomněla a až dnes se mi ta informace vrátila. Nevím, nakolik jsem opravdu dospěla, ale myslím, že část té cesty završila událost stará necelý měsíc. V 10tt jsem při spíše náhodné prohlídce zjistila, resp. paní doktorka, že miminku už netluče srdíčko. Neměla jsem ani trošku pocit něčeho "špatného" nebo jakousi předtuchu. O to větší šok to byl. Miminko velikostně odpovídalo tomu 10tt, jen mu prostě už nebilo srdíčko. Z toho usuzuju, že mu přestalo bít jen pár hodin předtím a prozřetelnost vedla mé kroky, aby se to zjistilo tak rychle. Pak už šlo vše ráz naráz, řádně jsem si to obrečela a ještě se stále najdou chvilky, kdy je mi to líto. Manžel mi byl a je nesmírnou oporou a já za něj denně děkuju Bohu. Samozřejmě jsem hledala příčiny této situace… jenže v některých situacích jdou hledat těžko. Celé je to o tom přijmout to, co nám má naše cesta přinést a pokusit se životu napomáhat, hledat a meditovat. Některé příčiny nám časem dojdou samy a některé se třeba ani nedozvíme. Nevím, kam bude má cesta přesně pokračovat, ale už jsem pár příčin díky meditaci z VM našla. Ale o tom za chvíli..... Všechno souvisí se vším a tak zpátky k mému příběhu.

V 17 letech jsem se zamilovala do krásného optimisticky založeného kluka a tu lásku jsme si oba užívali. Měli jsme spolu krásný vztah, který za necelých 5 let bohužel skončil. Zabil se na motorce. Najednou, s okamžitou platností jsem byla ve 22 letech "vdova". Ztratila jsem svoji lásku, téměř svoji duši i dosavadní život. Najednou jsem se musela naučit fungovat sama jen pro sebe. A i když jsem v tu dobu studovala a měla velkou oporu v rodičích, tak jsem si musela najít novou životní cestu. Ale mohla jsem na ni vykročit s vírou, že se to všechno takhle mělo stát a s tím, že poslední jeho slova byla, že mě miluje. Je to zvláštní, asi to někde v podvědomí věděl, protože se obvykle takhle se mnou neloučil. Bolest a nálady jako na houpačce popisovat nebudu, bylo to prostě těžké. Přes to všechno jsem zvládla doměřit diplomku, udělat státnice a uzdravit se z těžkého zánětu tlustého střeva. Tělo, mysl i duše mají obdivuhodné regenerační schopnosti.

Po roce od jeho smrti a po státnicích bylo moje tlusté střevo "zralé" na odstranění. Pan doktor mi tenkrát řekl, buď operace nebo poslední možná léčba a tou bylo nasazení tzv. biologické léčby. Trvalo další půl rok, než jsem byla schopná nastoupit na plný úvazek do zaměstnání. A další rok, než se střevo dostatečně vyhojilo a zklidnilo. Mezitím jsem pracovala na své duši, cvičila čchi-kung, pracovala s Reiki, říkala si pozitivní prohlášení apod. a také jsem potkala spoustu dobrých a krásných lidí, kteří mi pomohli, a hlavně jsem potkala svého teď už manžela. Kombinací jeho lásky a pochopení, pozitivních prohlášení, klasické i alternativní léčby jsem se uzdravila. Psychicky i fyzicky. Sice stále mám chemickou léčbu (má nemoc se jmenuje ulcerozní kolitida), ale věřím, že jednou to zvládnu úplně bez léků.

A s těmi léky trochu souvisí i moje současná situace. Když mi pan doktor řekl, že mi konečně ve 2.trimestru vysadí biologickou léčbu (dosud ji vysadit nechtěl, bojí se návratu nemoci - přece jen má takhle "zázračně" uzdravených pacientů celkem málo), tak jsem zajásala. Říkala jsem si, že mi miminko pomůže ke splnění přání, které už dlouho mám - být téměř nebo úplně bez léků. Jak už jsem ale psala na začátku, celé to dopadlo bohužel jinak. Nicméně naše miminko mě přivedlo k jiné cestě. Zaprvé jsem se trochu navrátila k "duchovnu" (začala jsem znovu praktikovat reiki a znovu meditovat) a zadruhé jsem si musela zase trochu přeuspořádat myšlenky. U mě to funguje tak, že vždy, když se někam trochu víc "rozběhnu", když něco "přeženu", tak vždy prostě dostanu nějakou "facku". Život mě prostě vždy vrací na tu správnou cestu, ať už to byly krátké či delší nemoci, vymknutý kotník nebo jiné „nehody“ či události. Vždycky se musím zastavit, zamyslet, zpracovat to, ale o to víc si všeho můžu vážit a děkovat za to zlé i za to dobré.

Tahle poslední "facka" mi pomohla uvědomit si to, že jsem moc spěchala. Svatbu jsme s manželem měli v září 2010 a JÁ si naplánovala, že bude hezké otěhotnět hned po svatbě. Manžel s „mým plánem“ souhlasil, ale bylo to naplánováno mým egem. Moje ego (JÁ) se rozhodlo, že bude hezké naplnit „úkol“, co nejdřív. A podařilo se, hned třetí měsíc za pomoci ovulačních testů. Paráda, řekla jsem si a i přes velký strach se začala psychicky připravovat, že náš život bude jiný. Manžel mi pak přiznal, že z mého těhotenství neměl dobrý pocit a že "to" věděl. Absolvovali jsme spolu Reiki II. stupeň a kromě společného „zájmu“ máme oba silně vyvinutou intuici. Já ji ale v případě těhotenství „úspěšně“ potlačila. Teď se svoji intuici snažím začít zase více poslouchat. A uvědomila jsem si, že jsme asi na miminko nebyli oba plně připravení (chci zapracovat na pozitivních prohlášeních, že se vlastně těším na probdělé noci s miminkem, na změnu životního stylu apod. a také se chci na příštím termínu, od kdy se znovu pokusit o miminko, dohodnout s manželem a nenechat rozhodnutí jen na svém JÁ).

Nicméně na základě meditací na komunikaci s duší dítěte jsem pochopila i spoustu jiných věcí, které by vydaly na další samostatný příběh. Při první meditaci (cca týden po potratu) jsem cítila, že dušička je stále ve mně. Při druhé meditaci jsem viděla, že dušička dítěte odchází za světlem. Nicméně okolo byla spousta stínů a mně se pak v noci zdály zvláštní sny. Pomocí rozebírání snů i další meditace jsem pochopila, že dušička miminka musela odejít a že jeden z těch zvláštních snů byl spojen s duší mého bývalého přítele a druhý s duší dalšího (budoucího) děťátka, které se mi zjevilo jako holčička. Ať tak či onak, při další meditaci už jsem věděla, že duše dítěte už je v pořádku zpátky „ve světle“.

Netuším, jak se bude nadále vyvíjet můj příběh, ale věřím, že všechno zlé je pro něco dobré a věřím, že až budeme s mým milovaným manželem dostatečně připravení, že nám bude požehnáno a miminko k nám nejen přijde, ale i zůstane…

Všem, kteří čtete můj příběh, přeju hodně sil, štěstí, lásky a dobrých lidí na všech vašich cestách, ať už budou rovné a přímé nebo plné křižovatek a zákrut. A děkuju mé sestřičce, která mi pověděla o stránkách VM a tak mi pomohla nejen osobně ale i přes tyto stránky najít útěchu v těžkých chvílích.

Hodně štěstí a správného naslouchání vlastní intuici na cestě, která se nazývá život!

Nikola

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.