Cesta k miminku i přes překážky

Už jako malá holka jsem věděla že chci mít děti. Znáte to. "Až mi bude tak aspoň 23 – to už budu veliká :-) a budu mít dvě děti." První bude kluk a za dva nebo tři roky to bude holčička

Jenže... V devatenácti jsem se dostala do rukou lékařů, kteří mi řekli, že mám zdravotní komplikace a že to vypadá, že mi budou muset vzít oba vejcovody, a že pokud budu někdy chtít mít děti, tak že budu muset jít na umělé oplodnění. Probudila jsem se po tříhodinové operaci. Nevzali mi nic. Rozrušili mi milion srůstů a nechali mě jít.

Bylo mi devatenáct, o dětech jsem neuvažovala. Ani jsem nemohla. Byla jsem sama. Rozrušilo mě to ale nijak zvlášť. Mám přece všechno tak jak mám mít, řešit to budu až to bude aktuální…

Ve dvaceti třech jsem si stále nepřipadala dost velká na to, abych měla děti. Ano, měla jsem přítele a ano, mluvili jsme o dětech, ale to bylo ještě taaak daleko.

Když mi bylo dvacet pět, ocitla jsem se znovu na gynekologickém křesle. Tentokrát byl ale verdikt mnohem přísnější. Primář zdejší gynekologie mi pohrozil, že pokud se nepokusíme otěhotnět v nejbližší době, nemuselo by se nám to taky podařit nikdy. A jelikož mám tak rozsáhlou endometriozu, budu muset jít na IVF. Domu jsem přišla v naprostém šoku. Dostala jsem miminko na předpis. Přítel tehdy zareagoval naprosto úžasně, povídá:"no vidíš, tak se vezmeme, a budeme mít paterčata, alespoň to bude celá pětka do ledního hokeje:-)"

Nastoupila jsem tedy na kolotoč vyšetření, prohlídek, ultrazvuků, hormonálních injekcí a najednou jsem ležela na sále a odebírali mi vajíčka aby je v laboratoři mohli dát do stejné misky jako manželovi spermie. Bylo to šílené. Tak rychlé, až se mi točila hlava. Nestihla jsem mít ani strach. Jen vím, že jsem odjížděla z Artu s hrozným pocitem, že moje děti teď vznikají někde ve tmě, samy, je jim zima a smutno a hlavně – já u toho nejsem. Ani jejich táta ne. Jen cizí lidi, studený roztok…

První pokus nevyšel. Po čtrnácti dnech po transferu do dělohy a pozitivním těhotenském testu jsem začala krvácet. Hodně, silně a dlouho… Myslela jsem si že se mě to nedotkne. Stále jsem se snažila si vsugerovat, že mě to nepřekvapí. Byl by to zázrak, kdyby se to povedlo napoprvé… ,ale – plození je přece vždycky zázrak, ne?

Dotklo se mě to. Moc. Ještě teď si dovedu vybavit ten strašný pocit. Rvalo mi to srdce na tisíc kousků…. Ale překonala jsem to. Byla svatba, výlety na kolech, svatební cesta na Djerbu. Byla to moc krásná doba. Mé myšlenky se soustředily na druhý pokus o IVF za dva měsíce…Jenže – já ze Dzerby přijela tak nějak"jiná." Nebyla jsem sama. Lukášek k nám přišel sám, dobrovolně, a bez pomoci lékařů.

Je to zázrak zázraků…

Těhotenství a porod byly báječné, ale to je myslím předmětem úplně jiného článku.

Po nějaké době jsem začala uvažovat o tom, že pokud chci splnit svůj "dětský plán," měli bychom začít pracovat na druhém dítěti. Antikoncepci jsem vůbec brát nezačala a říkala si, že když se to povedlo jednou přirozeně, povede se to i podruhé. Jenže – najednou okolo mě začaly všechny mé kamarádky těhotnět, pak i rodit…. A já? Nic, prostě nic.

Začínala jsem pochybovat. Prvně jsem sice otěhotněla přirozeně, ale bylo to po pokusu o IVF, takže v těle bylo hrozně moc hormonů. Změnila jsem prostředí, myslela na úplně jiné věci..

Ale teď? Hormony nejsou, prostředí hnedtak nezměním, a jak mám myslet na něco jiného, když snad všechny mé kamarádky nosí pod srdcem miminko jen já ne?!

V té době jsem potkala Terezku. Úplně náhodou a byl to dar z nebes. Ba ne – měly jsme to domluvené už dávno – tam ve světě za vrátky od kterých nemám klíč…

To vím ale až teď.

Pomohla mi si pár věcí vyjasnit, přestat tlačit na pilu a poslouchat…

Pomohla mi se zklidnit a nechat věci plynout.

Přineslo to své ovoce. Otěhotněla jsem…

Koukala jsem na ty dvě čárky jak na zjevení. Po tolika měsících marného snažení tam jsou. Měla jsem neskutečnou radost ale červíček pochybností hlodal dál.. Taky měl proč. Dušička přišla.

Přišla proto aby mi ukázala, že mé tělo funguje tak jak má, že dokáži otěhotnět naprosto přirozeně a bez pomoci lékařů

Přišla proto, aby mi ukázala , že cesta komunikace mezi námi je otevřená, že mám klíč od vrátek, jen jsem dosud nevěděla jak ho použít

Přišla proto, aby mi pomohla napojit se na dušičku kterou už mám - na Lukáška doma

Přišla proto, aby mi připomněla, jak moc velký dar a zázrak je, mít doma zdravé a úžasné dítě

Přišla proto, aby mým chlapům doma ukázala, jaké to je, když zůstanou sami bez mé pomoci

Přišla proto, aby nám s manželem pomohla zjistit, že náš vztah je opravdu dostatečně pevný

Přišla proto, aby mi ukázala mlion věcí, na které ale budu přicházet postupně, den po dni..

Přišla proto, aby mi ukázala, že mám kolem sebe pár naprosto úžasných přátel, kteří v těžké chvíli ochotně podají pomocnou ruku, náruč, rameno, kapesník, slepičí polévku pro duši:-)…

Přišla, a zase odešla.

Včera jsem si vytáhla kartu na které bylo psáno "Nech každou duši jít svou vlastní cestou."

Tak tedy dobře. Děkuji Ti, dušičko, žes mi ukázala cestu. Děkuji přátelům (včetně manžela) že je mám. Děkuji Lukáškovi, že se mnou má trpělivost..

Já vím, že k nám ještě jedna dušička míří. Cítím jí a je tu se mnou. I Lukášek o ní ví.

Dávám Ti volnou ruku, děťátko moje. Až uzraje ten pravý čas, já budu připravená…

Rehana