V metru se nekřičí a na lidi se nesahá

V posmutnělém a šedivém metru se ozvalo dětské a barevné „Hurááá.“ A pak ještě jednou. Po kraťoulinké odmlce reagoval ženský hlas: „Pšššt. Nekřič v metru. To se nedělá.“ A metro zase zešedlo.

Na letišti si roční holčička snažila ukrátit chvíle nudy čekání na letadlo pošťuchováním spolucestujících. Píchla do mě prstíkem a vyzývavě čekala, co já na to. Než jsem stihla zareagovat, maminka ji stáhla zpět a okřikla: „Nech toho. To nemůžeš!“

„Ale může. Mě to nevadí. Však mám taky malé dítě,“ a ukazuji na pobíhající batole.

Holčička se natáhla znovu a zase do mě rejpla prstíkem. „Ty si na mě chceš sáhnout? Ta já si na tebe taky sáhnu,“ a jemně jsem se ji dotkla na rukávu svetříku.

Maminka už podrážděně: „Jsem ti říkala, že to nesmíš!,“ snažíc se odvést pozornost na druhou stranu. Radost z komunikace v očích malé cestovatelky na chvilinku vyhasla.

Škoda.

Nekřič, neběhej, nemluv nahlas, nezpívej, nesahej na to, neptej se pořád a další a další formule zaklínají naše děti. Nejen, že jim nedají návod, co tedy dělat mohou, ale ještě jim odčerpávají z nádrže radosti a nevinného dětského nadšení z objevování světa.

Také jsme byli na jejich místě. Zřejmě ani my jsme si nemohli radostně zavýskat, jak se nám chtělo, nebo do někoho neznámého píchnout prstíkem.

Už jsme dospělí a svá dětská omezení jsme v lepším případě překonali. V tom horším se stále bojíme ukázat svoji přirozenost – nekřičíme ani nevýskáme, nezpíváme, nechováme se bláznivě, netančíme na ulici, nesaháme na podivné věci, nemluvíme s cizími lidmi, neobjímáme se....

A co vy? Umíte být radostným a spontánním dítětem, navzdory společenským konvencím?

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete na našem diskuzním fóru.