Ševcovská pohádka

Bylo jednou jedno městečko, kde lidé opatrovali a používali všechny své věci, dokud sloužily.

Třeba boty. Chodili v nich tak dlouho, jak to bylo možné; vždyť staré jsou už příjemně vyšlápnuté a dobře sedí. Když se prošoupala podrážka nebo upadl podpatek, švec boty spravil.

Vyrábět věci tak, aby lidem sloužily dobře a dlouho, patřilo k profesní cti každého řemeslníka.

Jeden švec ale dobré boty dělat moc neuměl. Na první pohled to nebylo až tak znát, a tak si zákazníci na trhu jeho boty kupovali. Podrážka se však brzy prošlapala, švy popraskaly a podpatek nevydržel. Ostatní ševci už ani nechtěli jeho boty opravovat a posílali zákazníky zpátky za naším ševcem.Ten se nejdříve snažil, ale ani to se mu nedařilo. Zákazníci u něj tedy museli kupovat boty nové, protože bosi přece odejít nemohli. A tak náš švec časem zjistil, že přestože šije nejhorší boty v celém městečku, prodá jich víc než ostatní. Pronajal si brzy větší krámek a zavěsil nad něj hezčí štít. Tím přilákal ještě více zákazníků a jeho obchod jen vzkvétal.

Po nějaké době švec přestal stačit na výrobu sám a vzal si učedníka. Nebyl to sice učedník ševcovský, ale byl levný. Každý pár udělal jiný, a když je vyložil vedle sebe na krám, každý si toho hned všiml. „Pane, přece nebudete nosit boty, jako má každý,“ vysvětloval švec, ,,vy nakupujete v největším krámě v okolí, to musí být vidět! Proto jsou ty boty jiné. Trochu nepohodlí vydržíte, ale všichni uvidí, že máte něco výjimečného.“ Byl přesvědčivý a tržby mu jen rostly. Jedny boty už nestačily, každý jich musel mít víc. Co bylo módní včera, dnes už se nenosí.

Ostatní ševci se zpočátku snažili svým zákazníkům připomínat, že boty, které dlouho vydrží, jsou lepší a že není moudré kupovat bot tolik, když mají jen dvě nohy.Ale brzy zjistili, že jsou sami proti sobě, a tak našeho ševce následovali. Najali levné učedníky a začali také vyrábět boty nestejné a chatrné.

I náš švec si toho všiml, protože jeho tržby už nerostly jako dříve.

Jeden zákazník se ho ptal: „Nakupoval jsem u vás, abych měl výjimečné boty. Ale ostatní ševci už šijí také takové. Jak teď lidé poznají, že ty moje jsou od vás?“ ,,Jak to poznají?“ zamyslel se švec a vzápětí se usmál: „Já vám je tedy podepíšu. Pěkně tady nahoru, aby to všichni viděli.“

Jak čas běžel, ostatní řemeslníci to okoukali také a zakrátko to tak dělali všichni v celém městečku, od krejčího až po zedníka. Každý nakupoval všeho víc a častěji, a aby na to měl, musel víc pracovat a prodávat. Vše se zrychlovalo a zrychlovalo, kolotoč se roztáčel, ale protože se vezli všichni, nikdo už nad tím ani nepřemýšlel. .

Náš švec ovšem najednou zjistil, že ačkoli lidé pracují od rána do večera, víc bot už si koupit nemohou. Byl z toho všeho dost unavený, sám také trávil ve svém krámě celé dny, ale kdyby si odpočinul, nevydělal by peníze na nový kabát. Ten starý byl sice pořád ještě dobrý a hřál, ale vyšel z módy, a v tom před zákazníky přece chodit nemůže. A hlavně, je třeba stále rozšiřovat krám a pořád kupovat spousty dalších věcí, protože vše tak rychle vychází z módy.

Jednou takhle zase naléhal na zákazníka, aby si u něj koupil boty. Viděl totiž, že se mu opravdu líbí. „Chtěl bych je, moc bych je chtěl,“ řekl zákazník, ,,ale nemám dost peněz. Budu si je moct dovolit až zítra, až nějaké utržím.“ V ten okamžik švec dostal nápad: „Dobrá, tak já vám ty boty prodám na dluh a vy my peníze přinesete, až je budete mít.“ A dohodli se.

Ještě týž den si švec dal na krám velký nápis: „Choďte v botách, na které si vyděláte až zítra.“ A lidé se začali jen hrnout. Co na tom, že peníze na boty nevydělají zítra, ale až za dva týdny. Zítra přece vydělávají na kabát, příští den na košili a pak ještě týden na přístavbu domu.

Nikdo se moc nechlubil tím, že téměř všechny peníze, které za celý život vydělá, už vlastně utratil. Ostatní by se mu smáli, jak vydělává málo. Všichni sice mlčky tušili, že ty peníze jednou musejí někde chybět, ale nikdo neměl čas ani chuť se tím zabývat.

Až najednou to prasklo. Jeden zedník totiž zjistil, že nedostane zaplaceno za krámek, který svému zákazníkovi již postavil. Šel tedy za ním a chtěl, aby on od svých zákazníků vybral peníze a dal mu je. Avšak ten zjistil, že ani jeho zákazníci, když obešli své zákazníky, peníze nedostali. A zákazníci zákazníků šli zase za svými zákazníky, kteří byli dodavatelé zedníka, a ten zase dlužil jim. „To není možné, to je nějak zamotané, někdo nás okrad´, za to určitě mohou zedníci!“ nadávali lidé a vydali se za starostou.

„Starosto, dej nám peníze z městské pokladny, lidé nemají za co kupovat naše zboží a ty jediný ještě nějaké máš. Přece nechceš, aby se obchod v našem městečku zastavil!“ volali lidé. Když starosta viděl ty rozzlobené davy před radnicí, otevřel městskou pokladnu a všechny peníze jim rozdal. Lidé si je vzali, jásali a křičeli: „Všechno je zachráněno, začněte zase nakupovat, ať je vše jako dřív!“ A hned se radostně rozutekli do krámků.

Na náměstí zůstal jen jeden starší muž. „Proč taky nejdeš nakupovat?“ ptal se ho starosta. „Víš, já už jsem snědl chléb, na který si vydělám až zítra. Musím teď být tedy dva dny o hladu, což nebude příjemné. Ale mám obavu, co by se stalo, kdybych v tom dál pokračoval,“ odpověděl muž.

Autor: Radek