Setkání s vnitřním dítětem

Tělesné cvičení, vnitřní dítě

Stojím a slyším obejměte své vnitřní dítě. Jejdanánku svatojánku, ale jak to udělám, vždyť to jsem já, jak se mohu celá obejmout? Obejmu se tedy v představě celá, zahalím samu sebe do hřejivého závoje. A ze středu těla a prsou mi začíná vycházet zlatá záře, dívám se do ní a vidím zlatou, velmi vyrovnanou bytost (pokud ji mám přirovnat k něčemu co znám z tohoto světa, asi se nejvíc podobá sedícímu Budhovi). Zatím má zavřené oči a ve chvíli kdy je otevře, jsou nádherně zlaté, se promění v nádhernou květinu, která vyroste z mého hrudníku do ohromné velikosti. Je větší než já, zabírá snad třetinu meditační místnosti u Terezky, napadne mne zda jsem svou květinou neporazila kolem stojící, ladící se kolegyně. Snad ne.
Dívám se stále do nádherně teplých a laskavých očí a zjišťuji, že to vlastně nejsou oči, ale prašníky obalené zářícím zlatým pylem. Obklopené nádhernou orchidejí zkříženou s lilií nebo lilií zkříženou s orchidejí. A jak se tak kochám ani nevím jak tělesné cvičení vlastně skončilo.

A jdem meditovat.

Meditace na vnitřní dítě

Nemohu si pomoct, ale při meditaci nesestupuji po barevných schodech dolů, ale nahoru do zářivého, teplého, bílého světla. Vcházím jím na zlatou louku, na které nasedám na tobogán ve tvaru srdce (ač nasednu nahoře ve spojnici oblouků a projedu ji celou, sjedu dole ve špici srdce). Přede mnou se rozprostírá jezero, vím že to je mé vnitřní dítě, lehnu si na břehu a dívám se na duhové kapky, které odnikud nepadají. Jsou nad hladinou, mohu si s nimi hrát a když se dotknou klidné hladiny, vydají nádherný křišťálově čistý zvuk.
Mé vnitřní dítě se promění v ptáčka-kolibříka, držím ho v dlani a jeho peříčka září všemi barvami barevného spektra. Nevím jak dlouho jsem si ho prohlížela, je překrásný. Zvětšuje se, letíme spolu zemí květin. Dotýkáme se jich, hrajeme si s nimi. Každá je jiná, některé jsem ještě nikdy neviděla a na jejich popsání neznám slova. Mají velmi jemnou vůni a asi je slyším i tichounce zpívat.
Zeptám se ho, co by mu udělalo radost, čím ho mohu potěšit. Podívá se na mne, usměje se a letíme vzhůru ke slunci, chce ho. Když doletíme, rozhlédnu se a kolem je alpská krajina, hory, zelené pastviny. Sedíme spolu a díváme se kolem, hladím měsíc. 
Přišel čas se rozloučit, objímáme se, vznášíme se, jsem s ním a zůstanu s ním. Mám velmi silný pocit, že se vlastně loučit nemusíme. Jsme spolu stále, v každé chvilce, jsme, jak ten pocit popsat? Jeden celek, jednota, harmonie,
Stojíme na rozkvetlé louce plné zlatých pampelišek, objímám zlatovlasé dítě. Hrajeme si spolu. Přilétá k nám velký motýl, anděl smíření, zakrouží nad námi a slétne k nám. Společně si sedneme a jeho křídla jsou závojem do kterého se zahalíme. Jsme všichni v náručí, pohybujeme se nad zemí a houpeme se. Na chvíli zapátrám, v čí náruči vlastně všichni tři jsme a kdo nás objímá. Jsme šťastní a spokojeni. Vnímám ten pocit propojení, jednoty a celku, kdy se nemusím loučit, protože své vnitřní dítě, anděla i své další průvodce mám vždy v každé chvíli u sebe. Naplňuje mne klidem a vděčností. Děkuji.

W.

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.