Rozhovor s Alue o mateřství - díl 2.

29.01.2011 20:40

 První díl rozhovoru naleznete ZDE

 

Alue, z různých útržků vím, že jsi neměla snadné dětství. Trpěla jsi i kvůli tomu, že jsi byla jiná a viděla jsi víc, než je běžné?

Trpěla jsem tím moc. Že se se mnou jiné děti moc nebavily už od školky, jsem přijala docela snadno, ale musela jsem celé své dětství a dospívání vzdorovat nařčení, že jsem namyšlená a zlá, že se mnou nikdo nevydrží, proto nemám kamarády. Říkala mi to celá rodina pořád dokola a je mi z toho smutno i dnes, když si na to vzpomenu.

Vždycky jsem se zmohla na jedinou kamarádku, se kterou jsem pekla mnoho let, ale dál jsem se nikdy nedostala. Nezažila jsem party a kolektivní zábavu.

Byla jsem prostě jiná. Co ostatní děti nebavilo, to jsem já milovala a co nebavilo mě, to zase milovaly jiné děti. Děti se se mnou ve školce a škole bavily, jen když jsem kreslila, protože moje obrázky obdivovali všichni lidé celý můj život. To ale nebylo skutečné přátelství. Když jsem své výkresy schovala, nikdo si mě zase nevšímal. Nakonec jsem vždycky seděla sama a o přestávkách tiše kreslila. Vlastně mi to vyhovovalo. Nemám svým vrstevníkům za zlé, že se se mnou nebavili. Jen mě mrzí, že to dospělí lidé nikdy nepochopili.

Jednou jsem svojí babičce řekla, že si pamatuji do detailů období před narozením, i když jsem byla kojenec  a batole. Chtěla jsem jí o tom povyprávět, jak je to úžasné, co jsem všechno prožívala, ale vynadala mi. Prý že jsem sektářka pomatená, že to nemám nikde rozhlašovat, jinak budu za blázna. Je to už dávno, ale v té době jsem k ní ztratila důvěru. Přitom znám pána, který si to pamatuje taky a všechny mé vzpomínky mi potvrdil.

Po čem jsi ty, jako malá holka, toužila?

Toužila jsem mít rodinu, která by mě měla ráda a která by mě chápala. To se nikdy nesplnilo a už se to splnit ani nemůže. Není to ale z mého pohledu žádná katastrofa. Nakonec přesto mám okolo sebe lidi, kteří mě mají rádi a se vším mi pomůžou a poradí. Biologická rodina to není, ale já je přesto vnímám jako své nejbližší. Nejsem sama, a protože jsem se našla, tak už nikdy sama ani nebudu. Jsem spokojená s tím, jak to všechno nakonec dopadlo a jak to pokračuje.

Co se dětských fantazií týče, tak jsem se dlouho nemohla vyrovnat s tím, že neumím létat (protože jako duše jsem mohla a ve hmotě žiju poprvé). Toužila jsem po létání a taky jsem se o něj pokoušela. Běhala jsem a skákala do výšky. Díky tomu jsem byla rekordmanka ve skoku vysokém a dalekém, ale létání se nedostavilo. Alespoň z toho byly diplomy. (haha)

Jsem přesvědčená, že podobných dětí jako jsi ty – s vhledem, přirozenou duchovností a schopností vnímat nehmotné bytosti, se dnes rodí mnoho. Jaký by k nim měli rodiče zvolit přístup, aby svojí výchovou nepotlačili jejich dary a naopak je podpořili v jejich životním poslání.

Jak už jsem řekla, rodiče by neměli nikdy reagovat strachem na dětskou jasnozřivost a neobvyklé názory. Měli by dětem naslouchat a nechat se od nich poučit. Nevím, jestli takových lidí jako já je tu mnoho, budu v to doufat, ale rozhodně si nemyslím, že jsou nějaké ,,lepší“ děti. Děti jsou všechny obdarované a úžasné, záleží jen na tom, jestli je jejich rodiče nechají rozvinout.

Dítě je koneckonců odrazem svých rodičů. Jak moc si tento odraz ponechá v dospělosti, záleží na tom, jakou má dítě povahu a jak silná je jeho osobnost. Všechny děti si zaslouží, aby se k nim dospělí chovali s pochopením a láskou.

Já například jednoho dvouletého klučinu naučila milovat broučky, přitom za přítomnosti své matky je zamačkával prstem. To je opravdu smutné, protože to ukazuje, jakou má jeho matka rezonanci. Mrzí mě, že ho nikdo nevedl k lásce k přírodě. Budu doufat, že ty broučky už nemačká.

Co bys poradila rodičům, kteří si připadají nedostatečně fundovaní, duchovní či moudří, aby vychovávali dnešní děti? Setkávám se totiž často s iracionálním strachem rodičů, kteří třeba v meditaci nahlédnou do záře duše svého dítěte, že na takovou bytost prostě nemají.

Takoví rodiče mají určitě komplex méněcennosti. Pocit, že nedokážou vychovat vlastní dítě, je opravdu smutný. Měli by se svým problémem pracovat, protože ho potom můžou výchovou vštěpit i svému potomkovi.

Rozhodně by rodiče měli vychovávat citem. Ne s násilím a nikdy by neměli své vnitřní problémy ventilovat přes děti.

Měli by se umět vcítit do svého dítěte. Když dokážete malého človíčka pochopit, najednou mu budete rozumět. A to platí i v pubertě. Pochopení je něco, s čím u svých potomků zazáří každý rodič a s čím taky nejdál dojde, protože pokud má k vám dítě důvěru a ví, že ho ve všem pochopíte, nebude vám nikdy lhát, bude vám vše svěřovat a bude vás milovat.

Koneckonců když si dítě vybere konkrétního člověka, má to vždy smysl a nějaký vyšší cíl. Když vidíte nezměrné světlo přicházející duše v meditaci, měli byste mít na paměti, že přesně tohle světlo má v sobě každý člověk, i vy. Není to nic nového, ani cizího.

A na závěr jsem si nechala téma, které trápí mnoho rodin. Je to vztek. Začíná to vztekáním dětí, které následně vyvolá vlnu vzteku v bezmocných rodičích. Maminky se mě často ptají, jak reagovat na dítě, které se rozhodlo vytřít podlahu v supermarketu vlastním tělem a ještě u toho řvát, až se okenní tabulky otřásají. Co by jsi jim poradila? A jak si mohou pomoci vytočení rodiče, aby je vlastní vztek neovládl a dokázali zareagovat moudře a láskyplně?

To je také složité někomu radit. Já jsem třeba jako dítě tyhle scény vůbec nedělala, takže ani ze vzpomínek nemám kde ,,zalovit“. Zato moji sourozenci, no jéje. Ti se vztekali tak moc, že zrudli, zmodrali, zarazili dech a mamka s nimi musela třepat vzhůru nohama, aby se nadechli. Zní to komicky, ale vlastně je to příšerné. Moc to nechápu, protože takové chování v povaze nemám, takže z vlastní zkušenosti neporadím.

Pokud se ale potomek vzteká, měli by rodiče myslet na to, že jejich dítě je odrazem rodičů samotných. A pokud se chová nepříčetně, potom to na nich v něčem pozoruje, nebo přebírá jejich rezonanci, takže tohle chování je takový rudý alarm pro rodiče, že mají někde mezeru, na které by měli zapracovat. Tedy nehledat příčinu vzteku v dítěti, ale v sobě.

Často když vidím, jak rodiče někde nepříčetně řvou na své děti, a pak jim dají na zadek, je mi z toho opravdu smutno. Rozumím, že není příjemné neustále opečovávat malého řvouna, hlavně když vám ho nikdo není ochotný pohlídat. Když si od něho nemůžete odpočinout, tak zkrátka někdy nervy ujedou. Jednou jsem takhle zničehonic zahlédla ,,potrestání“ uřvaného dítěte a přímo uprostřed hrudi se ve mně něco tak moc sevřelo, že jsem cítila fyzicky bolest z toho stresu, který jsem viděla.

Přitom někdy jen stačí potomka nechat vyřvat (Sednout bokem, nevšímat si ho a až mu dojde síla, tak přestane. Někdy je to jen snaha být středem pozornosti. Ale na to musíte mít čas a rodiče pořád někam spěchají.), nebo ho netahat unaveného všude možně. Ubrečené děti bývají unavené. Nevím proč, ale často vidím, že matka nepozná, že její potomek je prostě jen unavený. Proto mručí a nic se mu nelíbí. Možná, že rodičům nikdo neříkal, že se mají snažit do svého dítěte vcítit. Možná to prostě někteří lidé neumí. Ale když to pozná i cizí holka, která děti nemá, tak to asi musí být do očí bijící.

Těžké radit. Každé dítě je jiné, má jinou povahu a všechno vlastně záleží jen na tom, do jaké míry rodiče odpozorují, co na jejich šmudlu platí. A můžete si o výchově přečíst veškerou dostupnou literaturu, stejně nejste připraveni na všechno, protože váš potomek psaná pravidla stejně popře :-)

Ano, tuto poslední větu mám do posledního písmene prožitou. Alue, mnohokrát děkuji za rozhovor. Jsem vděčná, že jsi se s námi podělila o svoje zkušenosti a životní moudrost.

Také děkuji. Mám radost z tohoto rozhovoru, snad někomu moje vzpomínky z prenatálního období pomůžou. Ale neoznačovala bych se za ,,životně moudrou“. Život mám pořád ještě před sebou a rozhodně nejsem vševěda.

No, s dědou Vševědou máš společnou minimálně barvu vlasů :)

 

Rozhovor s Alue, autorkou blogu vedla Tereza.

Diskutovat o tomto rozhovoru můžete v našem diskuzním fóru.

 

Zpět