Otec či neotec

Jednu dobu, možná i většinu dětství a dospívání, jsem se zmítala v pocitech, že jsem opuštěná. A to tím nejdůležitějším mužem na světě, ač bych ho tenkrát tímto přívlastkem nikdy vědomě nenazvala. Někde hluboko uvnitř mé duše žilo přesvědčení, že nejsem dost dobrá pro to, aby o mne můj táta stál. A když mě “nechala“ má pubertální láska, tento pocit se znovu rozjitřil. V té době jsem nechápala, že mnou prožívaná obrovská bolest a proplakané noci vlastně navazují, ne-li přímo zviditelňují, zranění srdce z prvotního odmítnutí. Odmítnutí malé holčičky, která nedokázala pochopit, proč se o ní po rozvodu tatínek nezajímá. Vnímala to jako svoje selhání a velkou chybu.

Dnes jsem ve frontě na pokladnu vyslechla toto: “To, že máme stejnou krev a jméno neznamená, že to je můj otec. Je to nějaká cizí osoba, která mě nechala v útulku.“ A já té mladé dívce tak rozuměla. Asi by nesouhlasila, ale jsem přesvědčená, že pouto mezi rodičem a dítětem je nepřetržitelné. I když to vědomě můžeme popírat, ti dva lidé stojící při našem stvoření jsou už navěky a pro celý vesmír našimi rodiči. I když nás třeba nevychovali, i když nás třeba i odložili, to malé dítě v nás touží po jejich objetí. Přiměla mě k zamyšlení, jak moc pro nás rodiče znamenají. Ti milující, a možná snad ještě více ti, kteří nás odmítají, ponižují či jinak pomuchlávají naši esenciální touhu po přijetí a bezpodmínečné lásce.

Vím, že taková dětská bolest a křivda přežívá v duši po celý život, vlastně po celé životy (pokud se s ní nepracuje a následně se nezpracuje). A naše sebe-hodnota, odzrcadlená vztahem rodičů k nám, pak ovlivňuje - ve více případech spíš zatěžuje - naše vztahy. Ať už ty partnerské nebo k našim dětem.

Máme vždy možnost volby. V podobných případech jako u dívky z obchodu se může následně pochodeň bolesti a odmítnutí přenést i na její děti. Anebo .... na sobě může zapracovat. Využít utrpení, vztek a sebelítost k duchovnímu růstu a překročit svůj vlastní stín. Odpustit rodičům i sobě...a pak...odlehčena o rodinnou zátěž s láskou a přijetím vychovávat svoje děti, aby je na startovním poli života popostrčila alespoň o kousek dál, než ji postavili její rodiče.

Buďme vděční za naše rodiče. Dali nám život a příležitost se postavit na jejich záda a vidět tam, kam oni neměli šanci dohlédnout. A navíc, jsme si je přesně takové, jací jsou, vybrali.

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete na našem diskuzním fóru.