O tom velkém rození

Najít dobré místo pro porod není žádná legrace. Ve většině porodnic mají za normální použivání různých chemických i mechanických urychlovadel (což nemáme za normální zasejc my s RoHoŽkou aneb Richardovo hodnou ženou), začasté - asi kvůli mnoha porodům - přistupují k rodičkám poněkud neosobně, a ani s výběrem polohy pro porod dle přání matky to není nijak slavné. Byli jsme co v Praze bydlící prakticky od počátku těhotenství zaregistrováni v porodnici v Podolí, ale co si budeme nalhávat, s jejich více než 4,5 tisíci porody ročně je to taková továrna na děti, což se s naší představou klidného a v rámci možností příjemného porodu úplně neslučovalo. Na druhou stranu na porod doma a s ním související určité riziko, že bude lékař potřeba a nebude po ruce jsme si úplně netroufali, nehledě na (zcela česky zbytečné) trable úředního typu. Naštěstí jsme absolvovali předporodní kurs u porodní asistentky a zároveň ředitelky porodního domu U čápa paní Štromerové, od které jsme se dozvěděli, že prakticky jakákoliv mimopražská porodnice je přívětivější než ty v matičce stověžaté, neb v nich zkrátka těch porodů není tolik. Zmiňovala své dobré zkušenosti s Horoměřicemi a Příbramí, ale za nejvíce přívětivou a přirozené porody provádějící porodnici označila tu v nemocnici ve Vrchlabí. Zároveň se nám, nezkušeným budoucím rodičům dostalo ubezpečení, že porodnice vzdálená dvě hodiny autojízdy není problémem, zvláště pak u prvorodičky. Jeli jsme se tam tedy tři týdny před porodem podívat a hle: pověst nelhala. Velmi sympatická porodní asistentka nás provedla celou porodnicí, ukázala porodní sál, relaxační pokoj i pokoje na nichž jsou mámy s novorozenci a případně otci ubytováni. Zároveň nás mile, leč důrazně upozornila, že porody se ve Vrchlabí odehrávají zásadně bez urychlování, bez (nejsou-li nutné) jakýchkoliv lékařských zásahů a myslíme-li si tajně na medikaci typu epidurál nebo oxytocin, máme si zvolit porodnici jakoukoliv, ale jinou. Rodit zde je možno do vody i do sucha, v kleče, v leže, v sedě - prostě jak která maminka chce a je jí libo. Jen na jinde téměř výhradně užívaném operačním křesle octne se prý rodička jen ve dvou případech: porod se zkomplikuje a je nutný zásah doktorův, nebo placenta po porodu odchází pomalu a (protože ani tento proces se ve Vrchlabí neurychluje) je třeba čerstvou maminku prohlédnout, zda je vše v pořádku. Padlo tedy jednoznační rozhodnutí, že bude-li vše probíhat bez potíží, necháme Malého člověka vykouknout ven u Krkonoš. Příjemné prostředí (byť okresní nemocnice evidentně není z nejbohatších, ale příjemné prostředí nevytváří primárně hogo fogo vybavení), milí lidé, lékařská péče pro případ potřeby po ruce a zároveň porody - jsou-li bez komplikací - probíhající evidentně naprosto přirozeně.

Všechno začalo v pondělí 20. července brzy ráno, kdy mne RoHoŽka probudila řka, že má asi kontrakce. Jejich frekvence byla nízká (nějakých 10 - 12 minut), proto jsem se ještě na nějakou chvíli odebral do práce, zatímco RoHoŽka si doma mísila aromaterapeutické olejíčky, které pak stejnak zapomněla použít. Ve čtyři odpoledne, kdy přicházely kontrakce pravidelně po čtyřech či pěti minutách, jsme poučeni, že to je ta správná chvíle, abychom přijeli do Vrchlabí akorát, vyrazili na ten velký výlet. A pak už to šlo dost rychle: v šest příjem v porodnici s vyšetřením včetně prvního a zároveň posledního monitoru, v sedm ubytování na pokoji, který se na další týden stal domovem pro nás všechny tři. V půl deváté se v pokoji objevila porodní asistentka a když zjistila, že kontrakce má RoHoŽka velmi silné a velmi pravidelné cca každé dvě minuty, poslechla si srdíčko Malého člověka a navrhla přesun do porodního sálu. Zde RoHoŽka střídavě v kleče na matraci opřená o stoličku, střídavě v sedě na porodní sesli, střídavě ve stoje prožívala další kontrakce již pod dohledem zmíněné moc příjemné porodní asistentky a (jak jsme zjistili posléze) místní vrchní sestry, byť jí už v sedm večer končila služba - přesto u porodu zůstala až do konce a ani náznakem nedala najevo, že by třeba byla raději doma. Též jí nebylo zatěžko u RoHoŽky dvě hodiny (vzhledem k RoHoŽkou užívaným pozicím) klečet. Nutila RoHoŽku k jediné věci a to chodit mezi kontrakcemi (pohyb pánve totiž pomáhá dítěti v sestupu), jinak k ničemu. Tlačit nechala dle libosti, jen radila s technikou tlačení a dechu, neprováděla žádné zbytečné zákroky, pouze každou chvilku poslouchala srdeční ozvy Malého člověka a jednou pomohla dootevření branky na jedné straně, že aby nedošlo k zbytečnému poranění. Zkrátka sestra Irena R. je člověk na svém místě. V půl desáté došlo na malé vyšetření, kterak postupuje otevírání, a tři minuty po půl jedenácté byl Malý člověk narozen. Po zjištění, že se jedná o kluka, dostal na ruku cedulku se jménem Ronald.

Je třeba též zmínit pana primáře, který se za celý porod objevil v sále jen asi třikrát, a kterého si lze snadno představit, víte-li, jak vypadal zpěvák Richard Műller před dvaceti lety. Velmi pohodový slovenský chasník, ale lékař podle našich zkušeností dobrý. Když mě potkal na chodbě s batohem na zádech, halasně se tázal: A kde idete s tou batožinou? Do hôr? Při kontrole, jak porod probíhá, přišel zase v okamžiku, kdy RoHoŽka klečíc intenzivně tlačila. Pohlédl na ní z vrchu svých dobrých 190 centimetrů, položil ruku na mé rameno a hlubokým hlasem se otázal: A čoho je pani inženěrka? Ekonomie? A vy? Vy nejste inženěr? A to nevadí... Na závěr bylo třeba RoHoŽku malinko zapošít, což udělal elegantně a s klidem anglického gentlemana.

Ronalda po porodu okamžitě dali do náruče RoHoŽce a když z té začala odtékat krev v množství větším než milém, odstřihli mu pupečník, zvážili, oblékli a strčili do náruče mojí, kde pobyl další více než hodinu, co RoHoŽku sešívali a cukrovali, neb zapomněla nejen matlati se svými olejíčky, ale od tří odpoledne také jíst. Nikdo tedy Rona nemyl (pouze otřeli hadříkem obličej), nikdo ho nenatahoval na skřipec a zvědavě neměřil, nikdo ho nikam ani na chvilenku neodnesl. Celou dobu, kdy RoHoŽku zapošívali a pouštěli do ní glukózu (na můj podezíravý pohled, co že do mé ženy hodlají nitrožilně pustit, jsem se okamžitě dočkal vysvětlení, aniž bych se stihl skutečně zeptat), jsme s malým Ronem seděli vedle ní, nikoho ani na okamžik nenapadlo, aby nás ze sálu od novopečené maminky odháněl. Připadali jsme si jako... inu jako v porodnici. V dobré porodnici. Vřele doporučujeme!

Pobyli jsme ve Vrchlabí nějaký čas a šestého dne po porodu valili domů. Teď Ronald s RoHoŽkou pracují usilovně na tom, že aby se naučili kojit co nejvíce efektivně. Lepší se to s každým nácucem. Tož jim držte palce.

Richard

Diskutovat o tomto příběhu můžete v našem diskuzním fóru.