Neopařila se!

Stala jsem se svědkyní jedné obdivuhodné situace. Maminka dvou holčiček dala své dceři v mateřském centru tolik důvěry, až jsem se za svoji občasnou a přitom možná až přílišnou opatrnost zastyděla.

Maminka si uvařila čaj a její dcerka Tatiana jí ho pomáhala zalít vařicí vodou. Maminka šla pak vrátit konvici na místo a holčička zůstala s hrnkem sama. Zvedla ho oběma ručičkama asi 4 cm nad stoleček a bylo jí pouze řečeno, že je to horké. Pak ho opatrně a bez nehody položila a nekolik minut v něm rejdila lžičkou. Po chvíli ochutnala obsah. Maminka se zeptala, jestli už je to dostatečně vychladlé na pití. Tatiana kývla a hrneček přešoupla k mamince. Ta poděkovala a napila se.

Důvěra v bezpečí života a víra ve schopnosti dítěte pro mně nevídaná. A jelikož vím, že vesmír odpovídá na naše očekávání, je mi jasné, že Tatiana nemá potřebu se opařit. A také vím, že kdyby toto prožilo dítě úzkostlivější maminky, mohlo to skončit tragédií.

V tomto kontextu na mne velmi zapůsobil úryvek z knihy Koncept kontinua, kde autorka popisuje, jak si hrají batolata indiánů. Povalují se a plazí v bezprostřední blízkosti veliké jámy, z blízkosti a bez dozoru okukují oheň a nůž před nimi neschovávají. Rodiče prostě věří, že si dítě neublíží. Nechápou, proč by to mělo dělat....a jejich skálopevná důvěra zůstává nezklamána.

Zato my jsme vychováváni v neustálém strachu, co všechno by se mohlo stát. A tak naše děti chráníme a odháníme vše zlé a potenciálně nebezpečné. A tak dostáváme od života potvrzení, že naše nedůvěra je správná. Děti se nám čas od času opravdu zraňují a ukazují svoji nešikovnost. A kde je tedy pravda? Jsou šikovné a rozpoznají nebezpečí, nebo ne?

Nevím. Asi budu hrníček s čajem i nadále odšoupávat daleko od dětských ručiček, ale rozhodně mám o čem přemýšlet.

Autorka: Tereza