Nejsladší dezert na světě

Připravovala jsem večeři  pro svého manžela a užívala si poslední dny těhotnění. Až na rozpačitý začátek (viz. článek Lékař nebo lekař) jsem měla těhotenství bez komplikací a opravdu si užívala kulaté bříško, pevné vlasy, hladkou pleť a takové ty tajemné jiskřičky v očích, které se dají vypozorovat snad u každé maminky v očekávání.

Nachystala jsem večeři na balkon, abychom akorát tak stihli západ slunce a už jsem jen čekala na příjezd mého milovaného z práce. Ještě si po práci skočil zacvičit s klukama, tak nás za chvilku objeme. Nevím proč, normálně to nedělám, ale začala jsem mu počítat minuty do příjezdu – to přeci už musí být osprchovaný a co tam tak dlouho dělá, dneska by zácpa být neměla … Jako ta stíhačka jsem zavolala svému manželovi kde je. Zašli s klukama po cvičení na kafe a já jsem si tak zvláštně zažárlila. Oznámila jsem manželovi, že večeře je na stole, ale že ten salát počká, ať jede pomalu. Později mi vyprávěl, že v něm v tu chvíli něco cvaklo a rozloučil se s kamarádama od rozpitého kafe a ujížděl za námi.

Západ slunce na balkoně jsme sice už nestihli, ale moc hezky jsme si popovídali u večeře. Tom si nalil sklenku vína s prohlášením, že toto je jeho poslední sklínka až do porodu, aby byl kdykoliv připraven vyrazit do porodnice, a že to těch 10 dní nějak vydrží, když já jsem to vydržela takovou dobu. Společně jsme se tomu zasmáli, aniž bychom ještě tušili.

Naše malé miminko však svého otce nechtělo nechat přinášet takové oběti a společně s položením vidličky do talíře po posledním mém soustu zmačklo čudlík START na porodní atrakci. Původně jsme si chtěli dát ještě dezert, ale mokro na židli nám ukázalo, že je v plánu jiný, nevšední závěr večeře.

Nejdřív jsem si nebyla jistá, rodila jsem přeci jen poprvé, ale s příchozím pravidelným tvrdnutím břicha a pozvolnými kontrakcemi jsem věděla, že se mimi  rozhodlo opustit jistotu a teplo mého těla a chce se na nás také podívat. Překvapilo mě, jak jsem v tu chvíli byla klidná. Nově příchozí a silnější kontrakce s sebou začaly přinášet i zdravou nervozitu a obavu – zvládneme to? Jasně, že jo, co bychom to nezvládli – mluvila jsem sama se sebou a s naším miminkem.

Oznámila jsem manželovi, že už je to tady. Usmál se a dodnes se bavím nad jeho hláškou: „Tak to je prima, jestli máš ty poslíčky, tak to vypadá, že můžeme mít do týdne miminko…“ Odpověděla jsem na to:“Ne miláčku, jestli to půjde vše dobře, tak máme miminko do rána“. Nechtěl mi věřit ještě asi hodinu. Když mě ale viděl rozdýchávat kontrakce, začal pobíhat po bytě a balit si do porodnice svoje věci.

Já jsem si zapálila v bytě svíčky, pustila Norah Jones, (která mě neskutečně uklidňovala a opakovali jsme ji pak ještě 3x  - DÍKY NORAH!) a střídavě rozdýchávala kontrakce na míči, v kleče, v leže a ve vaně.  Můj manžel se zacyklil v zapisování délek mých kontrakcí a intervalů mezi nimi.  Když už otáčel stránku, musela jsem s ním zacloumat, že je mi jedno, jak jsou dlouhé kontrakce a jak často, že potřebuji, aby tam se mnou byl. Vzpamatoval se a už se mi věnoval (i když tajně ve svých zápiscích pokračoval. Překvapilo mě, jak jsou ty kontrakce snesitelné, ale něco mi říkalo, že to dneska ještě rozjedem.

Bylo to jak podle plánu. Měla jsem porodní přání připravené pro porodnici i pro mého manžela a jedno z mých přání bylo být co nejdéle po první dobu porodní  a přípravu doma – ve svém. Když jsem byla připravená a kontrakce už protivně sílily, vyjeli jsme do porodnice. Bylo asi půl druhé ráno.  Hučela jsem si při rozdýchávání jako lokomotiva, ale překvapil mě můj klid. Na příjmu Tom zabodoval u sestry svými dvěma stranami mých kontrakcí na papíře a sestře bral dech všemi těmi informacemi včetně přesného času mého klystýru.

Milá paní doktorka mi natočila monitor a zeptala se mě,  zda nechci čípek pro urychlení. Na mé vrtění hlavou pokrčila rameny a se slovy, že později už nebude možné mi ho dát, řekla sestře, ať jí vzbudí ve čtyři. Vykulila jsem oči a nechtělo se mi věřit, že tady ty 2 hodiny nepotřebuje být. 

Tou dobou jsem rodila v Mělníku sama. Když odmyslím některé maličkosti, jako linoleum a příšernou porodní košili, cítila jsem se vlastně skoro jako doma.  Na porodním sále bylo přítmí, byla jsem tam jen já, miminko, můj manžel a vedle v místnosti sestra, která se jen občas přišla zeptat, jestli něco nepotřebuji. Ideální stav. Po celou dobu jsem povídala s miminkem. Utěšovala ho, povzbuzovala a domlouvala další strategii. Mezitím jsem  nechápala, co vše je mé tělo schopno zvládnout.  Občas jsem se přistihla, jako bych se na tu scénu koukala odněkud s vrchu. Dokonce jsem přemýšlela o tom, jak musí být u porodu těm manželům, když vidí svoji ženu v tomto stavu a nemohou jinak než svou přítomností pomoci. Musím říci, že manžel u porodu je snad to nejlepší, co porodnictví pro ženy udělalo. Můj manžel trpělivě mlčel, když jsem chtěla povídat, povídal, poslouchal, objímal, držel, hladil, hřál mi záda a prostě BYL tam s námi. Stačil mi jen pohled do jeho očí a věděla jsem, že to zvládnu.

S mým hlasitým hučením, nad kterým i sestra kroutila hlavou, jsem se krásně otevírala a pozorovala, jak si tělo dýchá podle potřeby. Když jsem chtěla, stačilo jen zavolat sestru, která mě uklidnila a utřela plodovou vodu, která pekelně klouže a já jsem se zase mohla soustředit jen na otevírání a sestupování miminka…

Po několika kontrakcích,  při kterých se mi podlomily kolena bylo otevřeno tak jak to má být a před námi byl už jen kousek ke spatření naší velké lásky s malým tělíčkem.  Paní doktorka už byla připravená a dostala jsem svolení tlačit. Při druhé tlačící kontrakci mi doktorka oznámila, že je jí lito, ale musí porušit mé porodní přání a nastřihnout mě. Přemlouvala jsem, ať to ještě zkusí rozmasírovat. Byla úžasná, snažila se, ale nakonec vyhodnotila situaci pro nástřih. Věřila jsem jí, že dělá, co musí a bylo mi to po pravdě už jedno.  Při další kontrakci už jsem cítila hlavičku, pak vyklouznutí miminka, úlevu a neskutečné štěstí. 

Měli jsme přítmí, soukromí  a intimitu k mazlení.  Ani nevím, jak dlouho to bylo, ale až po chvíli, co jsem mazlila to nádherné naše miminko na prsou jsem se zeptala: „A je to holčička nebo chlapeček?“ Sestry vůbec nenapadlo, že to nevíme. Pomohli mi miminko natočit, abych poprvé spatřila, že je to dokonalý Daneček. Koukali  jsme si z očí do očí a byl to ten nejkrásnější pohled, který nastartoval nekonečnou a  bezpodmínečnou lásku. Porod, tlak i bolest se rychle zapomene, ale tenhle pohled si budu pamatovat už vždycky. Ten pohled vkládající do mě důvěru, kterou se pokusím nikdy nezklamat.

Mohla jsem začít rodit kdekoliv, v metru, v kině, na ulici. Mohla jsem mít komplikace, končící císařským řezem nebo dvoudenní útrpný porod… Dany si to ale vybral takhle a já mu za to moc děkuji. Byl to neuvěřitelný, pozitivní zážitek. Na zákusek jsme si s manželem museli počkat téměř osm hodin, ale věřte mi, byl to ten nejsladší dezert na světě…

Radka

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.