Myšička Mikuláš

Před pár lety se na kraji lesa plného zvířátek narodil malý myšák. Rodiče mu dali jméno Mikuláš. Měl černý kožíšek, velké uši a dlouhý nos a jeho bratříčkové a sestřičky se mu kvůli tomu smáli. „Jééé, on není šedivý jako my a jak má velké uši a dlouhý nos,“ špitali si všichni, kdykoliv se objevil někde nablízku.

„Mami, proč se mi všichni smějí? Já bych chtěl mít taky malé uši, nos a šedivý kožíšek jako ostatní myšky. Jak to můžu změnit?“ zeptal se jednou Mikuláš maminky. „Nevím, ale ty jsi i tak hezký a my tě máme takového rádi,“ odpověděla mu maminka. Ale Mikulášovi to nestačilo. „Chtěl bych být v něčem výjimečný a nejlepší, aby se mi už ostatní nesmáli,“ rozhodl se Mikuláš a vyrazil do lesa zjistit, které zvířátko je v lese nejlepší, aby se to od něj naučil.

Prvního potkal medvěda. „Medvěde, medvěde,“ křičí malý Mikuláš. Medvěd by si ho skoro ani nevšiml, kdyby Mikuláš nevylezl na strom a nemával mu větvičkou přímo před očima. „Copak chceš, myško?“ ptá se medvěd. „Medvěde, slyšel jsem o tobě, že jsi největší a nejsilnější.“ „Ano, to jsem, všichni v lese se mě bojí,“ řekl medvěd. „Taky bych chtěl být takový. Co mám dělat, abych byl taky tak velký a silný?“ ptá se Mikuláš. „Jez hodně medu, ten dává sílu, ale opatrně na včely,“ odvětil medvěd a zasmál se. Mikuláš se zaradoval. To nemůže být tak těžké, ví, kde včely jsou, a tak jim trochu medu vezme. Vydal se na palouček, kde se včely právě rojily. Pomalu vyšplhal na strom a chtěl jim kousek medu vzít. Ale v ten okamžik se na něj včely sesypaly. Mikuláš utíkal, co mu nožičky stačily a zachránil se až v díře pod kořeny; tam za ním včely nemohly. Bylo to jen tak tak. Ale med se mu vzít nepovedlo a navíc dostal několik žihadel a ty ho teď pálily. „Medvěd je silný, snadno vezme včelám med, ale já jsem na to moc malý,“ posteskl si Mikuláš a vydal se znovu do lesa. Koho potkal, tak ten se mu smál, jak byl nateklý od žihadel, a historku se včelami znal v lese během chvíle snad každý.

Mikuláš se vydal na kraj lesa, kde zahlídl zajíce. „Zajíci, zajíci,“ volá na něj. „Ty jsi nejrychlejší. Co mám dělat, abych byl taky tak rychlý jako ty?“ zeptal se ho Mikuláš. „Stačí sníst čtyři mrkve každý den a přeběhneš pole tak rychle jako já,“ odpověděl zajíc a ukázal mu, kde ve vesnici najde políčko mrkve. „Tam nejsou žádné včely, to by mohlo vyjít,“ řekl si Mikuláš a vydal se směrem k vesnici. Sedl si k mrkvičce a začal ji jíst. Už ji žvýkal skoro celý den, ale pořád ji neměl snědenou celou. „Čtyři nezvládnu,“ řekl si smutně Mikuláš, když už sluníčko zapadalo za obzor. „Zkusím, jestli mi to běhá alespoň o trochu rychleji,“ rozhodl se a chtěl se rozeběhnout po poli. Ale jak měl plné bříško, tak se sotva valil. „Ach jo, tak nejrychlejší taky nebudu.“

Jak se tak pomalu šourá lesem, uvidí lišku. „Liško, liško, ty jsi ta nejchytřejší v lese. Každý se mi směje a já bych jim chtěl dát za vyučenou. Co mám dělat, abych byl jako ty a každého přelstil?“ ptá se Mikuláš. „Běhej při červánkách mezi keři se zdviženým ocáskem. Zvířátka si budou myslet, že hoří, a budou utíkat z lesa. Pak se jim můžeš smát, jak jsi je přelstil,“ řekla liška. „To je skvělý nápad,“ pomyslel si Mikuláš. Schoval se za keři a čekal na večerní červánky. Jen co se nebe zabarvilo do ruda, začal běhat mezi keři s ocáskem zdviženým, jak nejvíc uměl. Ale nikdo neutíkal, naopak se všichni sbíhali, ukazovali si na Mikuláše, smáli se, až se za břicho popadali. A nejvíc liška a její liščata, která sem vzala, aby jim ta legrace neušla. „Aha, tak liška mě přelstila a teď ze mě mají všichni srandu,“ povzdechl si Mikuláš.

„Půjdu za orlem, ten pořád létá nad lesem a všichni k němu vzhlížejí, jak majestátně plachtí vzduchem,“ rozhodl se Mikuláš a vydal se za orlem na vysokou skálu. „Orle, orle, nauč mě létat,“ prosil Mikuláš. „Ale ty nemáš křídla, bez těch se létat nenaučíš,“ odpověděl orel. Ale Mikuláš se nechtěl nechat odradit a stále prosil. „Tak jo,“ řekl konečně orel. „Vyber si malý kámen, rozeběhni se, pořádně se odraz a až budeš ve vzduchu, tak roztáhni nožičky a začni s nimi rychle mávat,“ radil orel a ukázal Mikulášovi, jak se to má dělat. Mikuláš vylezl na kámen, rozeběhl se, odrazil a … bác. Spadl přímo na nos. Pak znova a znova. Už byl celý potlučený, když pochopil, že bez křídel to asi opravdu nepůjde.

„Nemá to cenu, asi vždycky budu jen myšák s velkýma ušima a dlouhým nosem, kterému se všichni smějí,“ řekl si sklesle a šoural se domů. A v tom k němu přiletěla sova. „Proč jsi tak smutný Mikuláši?“ zeptala se. „Ále, všichni se mi pořád smějí. Chtěl jsem se naučit něco výjimečného, aby si mě začali vážit, ale vždycky to dopadlo špatně.“ „Vždyť to není pravda!“ řekla sova. „Viděla jsem tě, jak ses honil se včelami a schoval se pod kořeny a tím jsi na ně vyzrál. Nikdo kromě medvěda neměl nikdy odvahu zkusit včelám vzít med. Nebo jak jsi se kutálel po poli s břichem jak balon nebo jak jsi dělal legraci pro liščátka s ocáskem nahoře. Mohla jsem prasknout smíchy, když jsem viděla, jak se tváříš, když jsi napodoboval orla, odrážel se od kamene a mával nožkama. Škoda, že ty tvé kousky neviděly i moje děti, které jsou příliš malé a musejí ještě zůstávat v hnízdě. Přiletěla jsem pro tebe, abys je trochu pobavil a některý ze svých veselých kousků jim ukázal. Ty jsi ten nejzábavnější myšák, kterého jsem kdy viděla. Nemusíš být nejsilnější nebo nejrychlejší, všichni si o tobě povídají jako o nejveselejším a nejodvážnějším myšákovi v lese.“ To řekla sova a nabídla myšákovi, že ho ke svým dětem odnese. A tak Mikuláš zjistil, že každý je v něčem výjimečný, jen někdy trvá chvíli, než přijde na to, v čem. 

Od té doby chodí po lese a baví zvířátka a děti a protože se vyprávění o jeho veselých kouscích brzo rozkřiklo široko daleko, začal Mikuláš cestovat po celém světě. Tam mu děti začaly říkat myšák Mickey. 

Autor: Radek