Lekce od mouchy

Udělala jsem kardinální hloupost. Na levou ruku mi sedla moucha. Řekla jsem si, tak jako mnohokrát předtím, že ji chytím a pustím ven na zahradu. Byla jsem rozhodnutá a věřila jsem tomu. Švihla jsem ladně pravačkou a chňapla. A teď přišel moment pravdy. Věřím si stále, že jsem ji opravdu chytla, když jsem si věřila před akcí? Ve dlani nic nešimralo, ani nebzučelo.

Podívala jsem se. Na to moucha čekala a se škodolibým smíchem se bleskurychle vymanila z pootevřené dlaně a frnkla neznámo kam. Zato následující ráno si našla můj obličej a k mé nelibosti ho vyměnila za přistávací dráhu. Lehký dosed a následné šimrání trénovala poctivě a nenechala se odradit ani výhrůžkami trestu nejvyššího, i když ten se v naší rodině ani v případě škodolibých much nepěstuje.

„Mám, co si zasloužím,“ běželo mi hlavou, která by tak ráda pokračovala v sladkém snění líného sobotního rána. Mé analytické já se pomalu probíralo a začalo přemítat. V jakých oblastech mého života dělám tutéž hloupost? Věřím si, rozhodnu se a pak ve snaze prověřit svoji kvalifikaci zaškobrtnu a pustím pomyslnou mouchu z dlaně?

Pár ulétnuvších much jsem ve svém životě našla. A musela jsem si přiznat, že ty nejlepší sebeprověřující – následně destruktivní kousky předvádím na hřišti mateřství. Když Sárinka onemocní a já nasadím podle nejlepšího vědomí homeopatika, co následně dělám? Pochybuji. Ach ta sebedůvěra. Když máme krizovou situaci a já ji vyřeším, co následně přežvykuji v mysli? Pochybnosti. I když nepatrné a hned je umím zaplašit, ale i tak bych možná čtvrtku mouchy nechala odlétnout. Ach ta sebedůvěra...

Ale že v tom nejsem sama?

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto postřehu můžete na našem diskuzním fóru.