Když čekáte zlatou rybku…

Měl to být článek jen o vylodění naší malé princezny Julinky, ale tak nějak jsem začala psát a zjistila, že bez začátku není konce, tak to vezmu všechno pěkně popořadě…

Naše děti-obě dvě, jsou velmi vítané a chtěné (i když co je tohle za výraz ?!) Nevím jak moc se dá říct plánované, protože cestu sem k nám na zem si naplánovaly vždy výhradně ony samy, a jsme za to tak rádi!

O Lukáškovi už jsem psala, tak si myslím že mi teď odpustí, že budu psát „jen“ o Julince.

Kdo jste četl mé předchozí články víte, že bylo období kdy jsem ji velmi usilovně volala a ona k nám ještě nechtěla, protože jsem měla pár nedořešených věcí v životě… Jedna z nich byla, že si mě potřebovala trochu předpřipravit.. Poslala na to předskokana který odešel velmi záhy, ale pomohl nalézt schopnosti o kterých jsem ani já dosud netušila.

Neustále nepřestávám pochybovat, kterak jsem dostatečně schopna se naladit na své děti, dostatečně je vnímat a naslouchat jim. Pochybovat nepřestanu asi nikdy…

Ony jsou však na mě naladěné – samozřejmě - víc než dost.

Julinka k nám do života přišla 4.1.2009. Vím to přesně. Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla zažít ten pocit, kdy to prostě …. Víte….

V tu chvíli došlo k něčemu, v co jsem ani nikdy nedoufala. Byly jsme spojené, naladěné na jednu frekvenci… Dvě duše, jedno tělo.

Naše “zlatá rybka“ se tehdy rozhodla , že mi splní každé mé přání. Ach jak silná je moc jedné myšlenky.

Takže první bylo – poznat to… poznala jsem. Na utvrzení mého pocitu mi začaly krvácet dásně – to se mi stává JEN když jsem těhotná – bylo to jasné.

Další přání bylo, zažít takové ty “klasické těhotenské neduhy." To vzala moje dcerka opravdu z gruntu…

Že si nezažila, maminko, takové to klasické těhotenské zvracení? Fajn, tak si pokojíček pořádně uklidíme… prozvracela jsem čtyři měsíce….prožila jsem si pálení žáhy, otékání nohou, nateklé nosní sliznice, křeče v lýtkách, ale splnila mi i jedno krásné, velké těhotenské přání – vždycky jsem si přála, aby se mi při pohybech vlnilo bříško.

Nezapomenu nikdy na ten nádherný pocit, když večer zalehnu do postele a s úsměvem pozoruji ty kopečky které se mi tvoří na břiše a odhaduji čím že to asi dělá – patičkami?

V tomto duchu jsme prožily celé těhotenství. Jen jsem na něco pomyslela – dobré i špatné, splnila mi to.

Je to velmi užitečná lekce, naučíte se vážit každou svou myšlenku a neuvažovat jen tak naplano – co kdyby…

Úžasné bylo, že jsme se domluvily, že se vyhnem takovým zbytečnostem jako  je odběr plodové vody , těhotenská cukrovka nebo streptokok, nebylo to prostě potřeba a jsem jí za to neskonale vděčná. Zažila jsem to s Lukáškem a nebylo to zrovna příjemné…

Takže.

Termín porodu jsem měla spočítaný na svatého Václava. Manžel ale tvrdil že se malá narodí 25.9 a budou spolu s Lukáškem přesně o dva a půl roku. Smála jsem se tomu. (nechápu jak si to spolu vždycky domluví.)

23.9. jsem si dořešila potřebné pracovní záležitosti, manžel pověsil Hacku a druhý den ve čtvrtek jsem byla objednaná na monitor a na kontrolu k mému GynDr.

Malá od rána kopala jak divá, na monitoru se vzorně pohybovala a dělala vlnky, chvíli to vypadalo že ty snímače skopne dolů :-). Lukáška jsem měla na hlídání u kamarádky že si ho pak vyzvednu.

Nakonec jsme se s kamarádkou dohodly, že u nich zůstanem přes polední spaní, já si zajedu k Doktorovi, koupím nějakou dobrotu k odpolední kávičce a až se děti vzbudí že se pojedem kouknout do místního obchodního centra a pokoupíme nějaké drobnosti…

Dr na kontrole konstatoval že ještě nerodíme a že je vše jak má být… tak jsem si udělali krásný den – opravdu vydařený. V obchodním centru jsme se potkali s našima chlapama, pokoupili pár kousků oblečení pro naše ratolesti, a nakonec si zašli ještě na malou večeři – bylo to neplánované a moc fajn. Když jsem se loučili, říkala mi kamarádka(jako ostatně pokaždé když jsme se spolu v poslední době loučily), že si mě musí ještě pořádně prohlédnout, co kdyby mě v tomhle stavu viděla naposledy…

Večer měl manžel trénink, tak jsem zavolala své druhé kamarádce jestli  nechce přijet na klus řeči.

Přijela a opět to bylo velmi příjemné. Probraly jsme první poslední, udělaly si pletací večírek – ona mi dopletla čepičku pro miminko a já zas dodělala rukávy k nosící vestě. Odjela v půl dvanácté – minuli se s mým manželem ve dveřích.

Spát jsme šli v půl jedné s nádherným pocitem úžasně prožitého dne…

V jednu hodinu mě něco zvedlo z postele. Nevím jaká to byla pohnutka  - jsem přesvědčená že na záchod se mi nechtělo :-) a najednou cítím jak ze mě vytéká niagára. (Ano, hádáte správně, vždycky jsem si říkala že bych chtěla vědět jaké to je, když Vám opravdu „praskne voda - no teď už to vím, i toto přání mi naše dceruška splnila…) Slyším se jak říkám Ríšovi ať mi donese ručník, že to nemám do čeho chytnout, že to neudržím, že je to hrozně moc vody. V první chvíli vůbec nechápal která bije…

Podal mi tedy osušku a šel se oblíknout, že dojede pro svojí mamku aby nám pohlídala Lukáška.

Odjel (Tchánovi bydlí cca pět minut autem od nás) a mně se rozklepaly ruce, nohy, zuby – prostě jsem se začala celá třást. S osuškou mezi nožkami jsem zkontrolovala tašku do porodnice, dala do foťáku nové baterky, došla dát pusu Lukáškovi a jeli jsme…

Do porodnice jsme dojeli cca kolem půl třetí a mě krom vytékající vody vůbec nic nebylo. Na monitoru ani jedna kontrakce. Smála jsem se že nerodím a že jedu domů. To mě už ale samozřejmě nepustili.

Doktorka mě vyšetřila a zděsila se , že nález je zvláštní, že jsou porodní cesty naprosto nepřipravené a malá je hrozně nahoře. Neznervoznělo mě to, věděla jsem že se rozrodíme naprosto přirozeně.

Ubytovali mě na pokoji, s tím, že se mám trochu prospat (chacha a jak asi když rodím:-) ). Ríšu jsem poslala domů, že mu ráno zavolám.

Ve čtyři jsem začala cítit drobné kontrakce (nic velkého, dalo se to v pohodě rozdýchat vleže) v šest přišli změřit monitor – opět bez kontrakcí. Volala jsem každou z nich a něco mi říkalo, že musím neustále chodit nebo stát, že nám gravitace pomůže. Dala jsem si horkou sprchu, nasnídala se a zavolala Ríšovi, že začínám cítit že se to blíží, ale ať se také v klidu nasnídají a pak přijede.

Dorazil kolem desáté a v tu chvíli mi začaly pořádné kontrakce (ano, čekaly jsme na tatínka:-) )

Napadlo mě že bych se měla začít trochu pročišťovat – „jak je libo maminko“ – mezi kontrakcemi jsem lítala na záchod…

Na monitoru se objevily pořádné Himaláje a tak mě i přes nález „volně na dva prsty a stále hodně nahoře“ poslali na porodní sál na „přípravu“(bylo asi tak jedenáct hodin)

Ríša se převlékl do slušivého modrého oblečku, vyřídil potřebné formality a přišel za mnou na porodní sál. Já mezi tím absolvovala klystýr, který teda už nebyl příliš potřeba, protože jsem se pročistila zevnitř, ale příjemně mě to prohřálo.

V tu chvíli už kontrakce nabraly pořádnou sílu. Věděla jsem naprosto jasně že při nich potřebuji chodit.. Potřebovala jsem cítit pořádný kontakt se zemí, prostě stát pevně na celých chodidlech. Mezi kontrakcemi jsem se vždy zhroutila opřená o postel a Ríša mi masíroval záda.

Asi tak po čtvrt hodině jsem Ríšovi řekla ať dojde pro PA, že mám pocit na tlačení. Vyšetřila mě  a řekla že jsem na pět, že to jde hezky, že to bude brzy a ať zas zavolám až budou tlaky ještě větší. To trvalo asi tak dvě kontrakce a já už jen vím že volám na Ríšu, ať zavolá na PA, že už je to hodně silné, že to neudržím že prostě MUSÍM TLAČIT.

Nešlo to zastavit ale já měla trochu strach, že je to příliš brzy , že ještě nejsem úplně otevřená (nebylo to ani pět minut poté co jsem byla na pět).

PA přiběhla a povídá že je to v pořádku, že můžem, že je vše připravené. Dobíhala doktorka, dobíhala dětská sestra… ani nevím jak jsem se dostala na porodní křeslo…

Cítila jsem tu malinkou hlavičku jak prochází – ještě ramínko – horké párky mezi nohama….

Julinko, miláčku, to jsem já, máma… Pláču. Je malinká, šišatá, trošku nafialovělá, celá upatlaná….. nádherná a moje!

Na malinkou chvilinku mi jí odnášejí (měla jsem jí hned na  hrudníku) aby jí zabalili – na sále je celkem zima – a už jí má manžel v náručí. Sedí vedle mě a koukají na sebe. Já mám jen dva „kosmetické“ stehy kdesi…

Rozklepávám se zimou a vyčerpáním ale je mi nádherně

Malá se hned přisála a sosala celé dvě hodiny co jsme byli spolu všichni tři sami na sále.

Je nám krásně….

Je to neskutečný zázrak. Doteď nechápu jak je možné že jsem nosila takové malé stvořeníčko opravdu v sobě, pod srdcem…

Porod byl opravdu neskutečně krásný zážitek. Úplně jiný než s Lukáškem, ale opět neopakovatelný, nenahraditelný,nepopsatelně krásný…

Říkala jsem, že bych mohla rodit za čokoládu… nemohla, potřebuju mít na konci v náručí ten největší poklad na světě – mé dítě…

Rehana

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.