Jak se Čarohlídek učil čarovat

Byl jednou jeden malý kouzelník Čarohlídek a každý den chodil ke slavnému čarodějovi Magikusovi na hodiny kouzel. Magikus nosil dlouhý tmavý plášť, kouzelnou hůlku a velkou tlustou knihu magie. Každý den vybral jedno kouzlo, které Čarohlídka učil. Když skončila hodina, zavřel knihu, vzal hůlku pod paži a odešel.

Jednoho dne sebral Čarohlídek odvahu a svého učitele se zeptal: „Jsou v té knize všechna kouzla?“ „Ano, všechna kouzla, co kdy byla vymyšlena,“ odpověděl Magikus. „A to mohu změnit a začarovat, cokoliv si budu přát?“ zeptal se znovu Čarohlídek. „Ano, když budeš dostatečně pilný a všechny se naučíš, tak můžeš.“ „A můžu si ji prohlédnout,“ žadonil Čarohlídek. „Nemůžu ti ji půjčit, ale můžu ti říci, co v ní najdeš.

Každá kapitola obsahuje jiný druh kouzel. V první se naučíš jednoduchá kouzla s neživými předměty. Například jak pohnout kamenem, změnit barvu kabátce, zlomit pohledem meč. Druhá kapitola se týká živlů. Budeš umět rozfoukat vítr, zapálit oheň, zmrazit vodu nebo zastavit blesk ve vzduchu. Třetí kapitola jsou kouzla s rostlinami. Kdo tuto kapitolu zvládne, ten může ze semínka mávnutím proutku udělat stoletý strom. Nechá kytky kvést v zimě a z žaludu nechá vyrůst růži. Čtvrtá kapitola jsou kouzla ze světa zvířat. Budeš rozumět jejich řeči, budeš je umět proměňovat nebo činit neviditelnými. Necháš klidně hada, aby mu narostla křídla orla, nebo z malého kuřete uděláš sedmihlavého draka. Pátá kapitola je už pro zkušené kouzelníky, protože můžeš měnit lidi, vracet jim mládí, brát krásu, měnit lidské osudy. Šestá kapitola už zasahuje za hranici naší planety. Jsou to kouzla pro jiné planety a celý vesmír. S těmito kouzly můžeš nechat zmizet třeba celou mléčnou dráhu.“ „A o čem je poslední sedmá kapitola?“ ptá se Čarohlídek. „Tam je jen jediné kouzlo. Říká se mu kouzlo všech kouzel. Má moc jako všechna kouzla z celé knihy dohromady. Ten, kdo ho vysloví, změní, na co pomyslí,“ řekl čaroděj, zavřel knihu a odešel. „Proč bych se měl učit všechna ta komplikovaná kouzla z celé knihy, když se můžu naučit jedno a budu umět všechno na co si vzpomenu?“ ptal se Čarohlídek sám sebe. „Musím vymyslet, jak se k tomu kouzlu dostanu.“

Celou noc přemýšlel a přemýšlel a stále nemohl přijít na způsob, jak zkušeného čaroděje přelstit. Chtěl vymyslet způsob, jak odvést jeho pozornost, aby si stihl kouzlo opsat. Ale čaroděj nikdy nedával knihu z ruky, a tak to nebyl jednoduchý úkol. Až nad ránem dostal nápad. Druhý den šel do kouzelnického obchodu a koupil si brýle, co vidí i za roh. Když přišel na hodinu, čaroděj se ho ptá, proč začal nosit brýle, když vždycky viděl dobře. „Ale maminka mi říkala, že by se mi mohly oči zhoršit, a tak je raději nosím,“ odpověděl Čarohlídek. Magikus pokýval hlavou a začal s výkladem. Čarohlídek napjatě čekal, kdy se Magikus alespoň na chvíli otočí, aby se mohl do knihy zadívat, ale Magikus to ne a ne udělat. Až úplně na konci lekce odešel Magikus na chvíli k oknu a to byla Čarohlídkova chvíle. Zadíval se na knihu, zamumlal zaříkávadlo a soustředil se na poslední stránku. A opravdu, ono to fungovalo, mezi písmenky se celkem zřetelně rýsovalo kouzlo kouzel. Rychle si ho poznamenal na zadní list sešitu a zase dělal, že nic. Magikus dokončil výklad, zavřel knihu a odešel. „Asi si opravdu ničeho nevšiml,“ zaradoval se Čarohlídek a utíkal domů.

Jen co přiběhl do stavení, hodil tašku do kouta, popadl sešit a běžel se s ním schovat na půdu. „Tak, teď budu ten nejmocnější kouzelník ze všech.“ Otevřel sešit a začal nahlas, pomalu a zřetelně předčítat opsané kouzlo. Jen co ho dočetl, zahalila ho obrovská záře. Byla všude okolo něj a bylo jí tam tolik, že neviděl nic víc než to bílé oslňující světlo. „Asi si musím něco přát,“ řekl a začal myslet na to, že by chtěl být u rybníka s kluky, kde vždycky hrají kuličky. Ani to nestačil domyslet a už tam byl. Kluci tam pobíhali a hádali se o to, kdo vyhrál. „Skvěle, funguje to,“ zaradoval se Čarohlídek. „Chci každým hodem trefit důlek,“ přál si v duchu. Přistoupil k čáře, vzal kuličku a hodil ji. To byla trefa! Kulička spadla přímo do jamky. Další hod a další kulička a takhle to šlo při každém hodu. Kluci na to nestačili zírat. Ze začátku Čarohlídka obdivovali, ale když vyhrál každou hru, začali si myslet, že švindluje, a přestali se s ním bavit. „Já vás nepotřebuju,“ řekl si Čarohlídek, „můžu si vykouzlit kamarádů, kolik chci.“ A jak si přál, tak se taky stalo. V tu ránu se kolem něj seběhla spousta kluků, kteří ho přátelsky poplácávali po ramenou a nahlas si povídali, že je Čarohlídek nejlepší hráč kuliček v celém okolí. Za chvíli to Čarohlídka ale přestalo bavit. Bylo jedno, jak kuličku hodí, vždycky nakonec spadla do jamky. Vždycky vyhrál a celou dobu ho všichni jeho noví kamarádi obdivovali, jak mu to dneska jde. „Už se stmívá, musím jít,“ řekl najednou a vydal se na cestu k domovu. „Copak máma asi připravila k večeři,“ ptal se sám sebe. „Já si vlastně můžu přát, co chci,“ uvědomil si a začal myslet na makové a tvarohové buchty. Jak se blížil k domovu, ucítil tu známou vůni posvícenských buchet. Ty má nejraději, akorát se o ně na posvícení musí vždycky podělit se všemi příbuznými a sourozenci. „Dneska je chci mít jen pro sebe,“ řekl si.

Když přišel domů, měl na stole pekáč plný buchet. „Jsou všechny tvoje,“ řekla maminka a dala mu na uvítanou pusu na tvář. „Nikdo z tvých sourozenců na ně nemá chuť, takže můžeš sníst všechny sám,“ řekla a buchty pocukrovala. „To jsem si vždycky přál,“ řekl si v duchu Čarohlídek a pustil se do buchet. Snědl celý pekáč a šel si lehnout. „A zítra zruším školu,“ usmyslel si a usnul. „Ráno ho probudila maminka a řekla mu, že se u nich ráno zastavil Magikus, že musí odjet pryč a že tedy výuka teď několik týdnu odpadá. „Hurááááá, mám celý den volno,“ radoval se a uvědomil si, že teď, když bude Magikus daleko, může dělat kouzla, jaká chce, a on to nezjistí. „Chci mít větší pokojíček na hraní, vlastně ne, chci mít vlastní dům na hraní, velký dům, největší ve vesnici.“ A než to dořekl, tak se taky stalo. Lidé se sbíhali a nestačili se divit, jak velký a krásný dům vyrostl přes noc v jejich vesnici. „Chci tady mít taky spousty jídla a služebnictvo.“ V tu chvíli se před domem objevily krásně prostřené stoly a služebnictvo začalo nosit vybrané pochoutky. „Berte si, jste zváni, všechno to jídlo a pití je tady pro vás.“ Lidé z vesnice se nenechali dlouho pobízet a na pochoutky se vrhli. „Klidně jezte, máme všeho dost.“ „A všem klukům zruším školu a budeme si celý den hrát a chci nové velké hřiště.“ Ani to nedořekl a stál na velkém hřišti s brankami a se všemi kluky z vesnice. Celý den hráli fotbal a další hry a Čarohlídek všechny vyhrával. Když utíkal s míčem, nikdo mu nestačil. Když vystřelil na branku, míč letěl takovou rychlostí, že brankář nestačil ani zareagovat. Protože jeho tým všechno vyhrával, rozhodl se Čarohlídek, že bude hrát sám proti všem klukům z vesnice. I tak ale nikdo neměl šanci Čarohlídka obehrát. Když už ho nebavil fotbal, začali hrát na schovávanou, ale Čarohlídek se vždycky schoval tak dobře, že ho nikdo nenašel, a když měl pikat, vždycky uhodl, kdo se kde schoval. Takhle to probíhalo celý týden. K jídlu si kluci vždycky poručili spoustu koláčů, klobás, čokolády, tureckého medu, cukrové vaty a perníku. Měli všechno, co vždycky obdivovali na trhu, ale nikdy na to neměli dost peněz. Když už je přestaly bavit hry, vyčaroval jim Čarohlídek pouť. Tak velkou pouť ve vesnici ještě nezažili. Spousta kolotočů, střelnic a dokonce i jeden velký cirkus plný zvířat. Na návsi i okolo vesnice byla spousta světel, kejklířů, polykačů ohně a cizokrajných tanečnic. Ale po čase to zase přestalo Čarohlídka bavit.

„Co bychom tak mohli dělat?“ Přemýšlel, co ho dřív nejvíc bavilo. „Dobrodružné výpravy do vedlejší vesnice,“ vzpomněl si. Kde vždycky nepřátelské partě kluků vypouštěli vzduch z kol, schovávali tašky do školy a po holkách házeli žáby. „Jasně, uděláme velkou výpravu,“ řekl si a svolal kluky. Vydali se do vedlejší vesnice, kde právě připravovali velkou slavnost a stavěli májku, kterou bylo potřeba celou noc hlídat, protože není větší ostuda pro vesnické kluky, než si ji nechat ukrást. Proto taky májku vždycky celou noc hlídali ti nejstarší a nejsilnější kluci. První hlídku měli bráchové ze statku na kopci. Byli to největší rváči z vesnice a už několikrát sebrali Čarohlídkovi svačinu. Každý se jich bál. „Počkáme do setmění a májku jim vezmeme,“ rozhodl Čarohlídek, schoval se s kluky v křoví a čekali. Když už byla skoro tma, řekl Čarohlídek: „Teď vypustit ovce,“ a jak si přál, tak se stalo. Vesnicí se ozvalo bečení a cinkání a během chvíle byla vesnice plná ovcí. „Ty jsi nezavřel ovce,“ vykřikl jeden brácha na druhého. „Já ne, já je určitě zavřel, to se muselo otevřít samo,“ odpověděl druhý, ale v tu chvíli už od statku letěl jejich rozzuřený táta s řemenem v ruce. „Rychle pryč, tohle nedopadne dobře,“ shodli se bráchové a vzali nohy na ramena. „Jak jsi to věděl?“ ptali se kluci ve křoví Čarohlídka. „Tak,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Teď honem pro májku a domů.“ Kluci sebrali májku a s velkou slávou ji donesli domů. Celá vesnice kluky oslavovala a smála se sousední vesnici, že si nechali májku ukrást tak malými kluky. Bráchové ze statku kromě ostudy měli ještě pěkná jelita od řemenu, jak jim dal jejich otec za vyučenou, že nezavřeli na noc dobře ovce.

Jen Čarohlídka to moc netěšilo. Stejně to nebylo žádné dobrodružství, protože věděl, co se jak stane. Všechno bylo tak, jak si přál, žádné překvapení ani náhoda. „Tohle mě nebaví, mám všechno a nebo si to můžu kdykoliv vyčarovat, ale je to nuda,“ přemýšlel Čarohlídek. „Chtěl bych ty kamarády jako dřív a dobrodružství, kdy nevím, jak to dopadne, i když někdy prohrajeme nebo nás chytnou. Chtěl bych to vrátit.“ Jen co to dořekl, zahalila ho znovu ta oslňující záře. „Vstávej, vstávej, musíš do školy,“ třásla s ním máma. Otevřel oči a viděl ji, jak se ho snaží vzbudit. „Dole je tvůj učitel kouzel pan Magikus, že prý jsi nepřišel do školy. Tak tě hledám po celém domě a ty spíš na půdě,“ řekla mu máma. Čarohlídek vyšel z domu se sklopenou hlavou. Věděl, že Magikus všechno zjistil. „Nechtěl jsem to kouzlo kouzel ukrást, je mi to líto. Chtěl bych všechno vrátit zpátky, jestli to jde. Ublížil jsem hodně lidem,“ řekl hned místo pozdravu Čarohlídek a myslel na kluky z vedlejší vesnice, kteří mají z ostudy kabát a ještě si asi čtrnáct dní nesednou.

„Já vím,“ řekl Magikus. „Věděl jsem hned, že jsi použil kouzelné brýle, abys to kouzlo získal. Ale nemusíš se bát, všechno se ti jenom zdálo. To kouzlo dal na poslední stranu velký kouzelník Ilozionicius, který knihu sepsal. Chtěl tak knihu ochránit proti těm, kteří by snad chtěli všechno umět hned a začali s kouzlením od konce. Taky jsem jako malý kouzelník chtěl měnit celý svět. Teď vím, že není třeba měnit svět, ale učit se a poznávat ho a měnit tím sebe.“

Čarohlídkovi spadl kámen ze srdce a od té doby se učil stránku za stránkou a měl radost z každého nového kouzla, které se mu povedlo.

Autor: Radek