Já ti jednu fláknu

„Já ti jednu fláknu,“ řekla káravým hlasem prababička Sárince, když strhla obrázek nalepený na dveřích.

Mé mateřské kontrolky se naléhavě rozblikaly. „Babi, to né.“

„Ale nemůže přece dělat všechno, co chce!“ Dodala na svoji obhajobu.

„To nemůže, ale...fláknu, prosím, né.“

A bylo po dialogu. Sárinka ho velkoryse přešla, zatímco mně se pak ješte celý den a večer převaloval v mysli. Touhle jedinou a automaticky vyřčenou větou shrnula prababička svůj zavedený a osvědčený přístup k výchově. Je to moudrá, zkušená a děti nadevše milující žena, ale...

Ale vyrůstala v době, kdy se děti vychovávaly za pomocí autority a trestu. V té době neměla přístup k informacím z jiného zdroje, než ze zkušeností své rodiny. A ono to fungovalo. Na fláknutí byla upozorňována moje máma, můj strýc, můj bratr, moji bratranci, má sestřenice a někdy i já. Občas k němu i došlo. A ono to fungovalo.

Otázkou však je, jakým způsobem vyžádání pořádku prožíval onen viník. Pamatuji si, že jsme měly jednou takovou větší neshodu a moje babička na mě, ač už plnoletou, použila tuto metodu. Zvýšený hlas, vyhrožování a jasná znamení, že diskuze není možná. „Opovaž se..!!!“ Stále mi zní v uších, když si na tento moment mé pubertální revolty vzpomenu.

Neudělala jsem nic proti pravidlům. Zachovala jsem se nanejvíc korektně a úměrně svému věku, ale zbyl ve mně velký pocit hořkosti a nepochopení. Na nějaký čas jsem se k babičce citově zavřela. Metoda přestala fungovat.

A já vím, že dnešní děti jsou naladěné na jinou notu. Jejich křehké a přitom nekonečně moudré dušičky potřebují dialog, vysvětlování a porozumění.

"Fláknu" tedy, prosím prosím, né.

Autorka: Tereza