Gaia a Luna poznávají svět

Na nejvyšší hoře, někde mezi nebem a zemí, bydlel nejmocnější vládce světa, nebes a všech živlů. Protože byl už starý a síly mu ubývaly, zavolal jednoho dne své dvě dcery a řekl jim: „Už jsem starý a rád bych předal vládu nad světem někomu mladšímu. Syna nemám, a tak vám rozdělím svět na dvě části a každá budete vládnout jedné polovině. Tobě, má starší dcero Gaio, svěřuji celou Zemi s úrodnou půdou, lidmi, kteří ji obdělávají, zvířaty, květinami a stromy. Budeš mít moc i nad vodou v oceánech a jejími proudy. A tobě, má mladší dcero Luno, dávám Slunce, Měsíc a všechny planety ve vesmíru a k tomu vládu nad jejich svitem. Nakládejte každá se svým královstvím uváženě a ve prospěch všech,“ kladl svým dcerám na srdce. 

Dcery se zaradovaly a rozletěly se do svých království. Gaia létala mezi horami a pozorovala divokou přírodu, potápěla se hluboko ke dnu oceánů a tam si hrála s hejny ryb a mořskými koníky. Občas přišla i mezi lidi, aby věděla, co potřebují a jak se jim žije. 

Luna zase létala po celém vesmíru mezi planetami a hlídala, aby Slunce nesvítilo moc ani málo, užívala si svitu Měsíce a sledovala, jak si vítr hraje s oblaky. 

Po určitém čase si otec zavolal obě dcery k sobě, aby zjistil, jak se daří jejich královstvím. Ale jen co se Gaia a Luna v otcově paláci potkaly, začaly se spolu hašteřit, které království je důležitější a která tedy půjde k otci jako první. „Já půjdu první,“ řekla Gaia, „jsem starší a mám větší odpovědnost. Starám se o spoustu lidí, aby měli úrodu a měli co jíst. O všechna zvířata a rostliny, aby neuschly. Ty si jen někde lítáš a honíš se s větrem.“ „Já mám zase větší království, mám celý vesmír a všechny planety a Slunce, bez kterého by tam u tebe na Zemi nic nevyrostlo a všichni by umřeli hladem,“ řekla Luna. 

Otec zaslechl jejich hádku a pozval je k sobě obě najednou. „Chtěl jsem vědět, zda se dobře staráte o svá království a vidím, že máte hlavu zatemnělou tím, která z vás je důležitější. Udělal jsem chybu, že jsem království rozdělil na dva díly. Vyberu tedy jednu z vás, abyste se nehádaly, a ta dostane království celé. „Já, já, já jsem starší a odpovědnější,“ hlásila se hned Gaia. „Já mám zase větší nadhled a znám celý vesmír,“ tvrdila Luna. „Dobře, řekl otec, „obě si myslíte, že byste vládly celému království nejlépe, ale ani jedna z vás ho celé nezná. Nezbývá mi tedy nic jiného,než vás obě podrobit zkoušce. Obě musíte nejdříve na vlastní kůži poznat království své sestry. Ty, Luno, tvrdíš, že máš větší nadhled a ty zase, Gaio, že jsi odpovědnější. Proto, Luno, půjdeš ty první k sestře na Zemi a Gaia se o tebe bude starat a všechno tě o Zemi naučí. Ty zase budeš učit ji, jak to chodí u tebe v nebesích. Až se všechno navzájem naučíte, rozhodnu se, které to šlo lépe, a ta bude vládnout celému světu.“ Otec mávl rukou a jak řekl, tak se taky stalo. 

Luna, zvyklá létat nad oblaky v paprscích slunce, se najednou objevila jako právě narozené dítě v malé temné síni ve vesnici v horách. „Co to je? Kde mám křídla? Je mi zima!“ začala křičet, ale nikdo jí nerozuměl. Jen její máma si ji láskyplně přivinula k sobě a začala ji hladit a konejšit. „Takhle to nechci, chci létat jako dřív,“ rozčilovala se Luna a kopala kolem sebe, ale nebylo jí to nic platné. Měla jen malé a slabé tělíčko, které ji moc neposlouchalo. Neměla žádná křídla a ani kouzla, která používala tam nahoře, tady na Zemi nefungovala. Po chvíli vztekání celá vyčerpaná zavřela oči a usnula. Ještě že se jí zdálo o nebesích, o slunci a o větru mezi oblaky. „Chtěla bych spát, pořád spát,“ napadlo ji. Ale v tu ránu ji něco vzbudilo. „Co to je za nepříjemný pocit? Já mám hlad? To budu muset jíst?“ Byla zoufalá. Naštěstí byla hned vedle máma a nakojila ji. Jak k ní byla přitisknutá, uvědomila si, že je to vlastně Gaia, kdo se o ni stará. Luna začala pomalu chápat, že Země je opravdu jiný svět a že se v něm bude muset ještě hodně učit.

Pomalu zkoušela používat svoje tělíčko, hýbat ručičkama, hrát si a ukazovat, co chce prozkoumat a na co má chuť. Ale přestože se Luna i její máma snažily, jak mohly, málokdy si rozuměly. Nikdy nebylo jasné, zda Luna brečí, protože má hlad, je jí zima nebo jen nechce být sama. Když to už trvalo dlouho, rozhodla se Luna, že se pokusí Gaiu naučit svou řeč. Třeba jim to půjde lépe a i Gaia se má od ní přece taky učit. Nebeská řeč je jiná, nepotřebuje slova a zvuky, jen obrazy a symboly, a tak by si mohly rozumět, dokud se Luna nenaučí mluvit pozemskou řečí. Ale aby se máma tuhle řeč naučila, měla by si udělat chvilku čas, zavřít oči a snažit se povznést nad oblaky a koukat, jak se tam mluví. Ale máma má pořád hodně práce a když už večer zavře oči, hned spí. Luna se jí to snažila mockrát ukázat. Přes den, když k ní máma přišla, ležela se zavřenýma očima a snažila se s ní mluvit nebeskou řečí. Ale máma to nikdy nepochopila a vždycky si myslela, že Luna spí.  

Jednou, na oslavě prvních narozenin, se sešla spousta příbuzných, aby se podívali, jak Luna hezky roste. Všichni si o ní povídali, předávali si ji z náruče do náruče, ale nikdo si nepovídal s ní. Většina hostů si myslela, že je ještě malá, než aby něco pochopila nebo měla svůj názor. To Lunu opravdu štvalo, křičela a kopala nohama, ale nikdo si toho nevšímal a všichni si dál povídali a nevěnovali jí pozornost. „Tak to teda ne,“ řekla si Luna, „budu nemocná a budete se o mě muset starat.“ A jak se rozhodla, tak taky udělala. Hned druhý den dostala velkou horečku a máma u ní seděla několik nocí a držela ji za ruku a konejšila ji. Jak se tak za ni modlila a prosila nebesa, zjistila, že andělé mluví stejnou řečí jako děti, a tak spolu začaly s Lunou mluvit. Od té doby si na sebe každý večer udělaly čas a probraly, co se za ten den stalo a co je čeká zítra. Ale protože i Luna měla ukazovat Gaie, jak funguje nebeský svět, dohodly se na tom, co která část těla znamená, aby stačilo pak ukázat, co Lunu bolí, a Gaia věděla, co jí tím chce říct.

A tak se navzájem učily. Luna poznávala svět. Učila se chodit, mluvit, osahávala a ochutnávala každou věc, kterou dostala do ruky. Gaia jí dělala trpělivého průvodce a učila se kdy jí má pomoci a kdy ji nechat rozbít si koleno, aby poznala, jak to na tom světě chodí. Gaia zase poznávala, jak to chodí na nebesích, a učila se dívat na svět z nadhledu. 

Otec po celou dobu pozoroval, jak si obě jeho dcery vedou. Po čase viděl, že je už Luna velká a všechno se už naučila. Dokázala vařit, uklízet, o hospodářství se postarat a víc času než s matkou trávila s hochy ve vesnici. I její matka mezitím zestárla a stala se z ní moudrá stařenka, za kterou chodila pro radu celá vesnice. „Je čas i Gaie ukázat nebesa,“ řekl otec a jak rozhodl, tak se stalo. Matka Luny těžce onemocněla. Luna u ní několik nocí seděla a držela ji za ruku tak, jako to dělala matka jí, když byla malá a měla strach. Věděla, že si ji zavolal otec a že teď půjde do jejího nebeského království, aby i ona věděla, jak to tam chodí. Netrvalo dlouho a z nebes pro ni přiletěli andělé a vzali ji s sebou. „To je nádhera,“ vzdychala Gaia, když s ní andělé odlétali. Rozhlížela se kolem sebe. „Tak tohle mi popisovala Luna každý večer, když byla malá. Tady má opravdu každý křídla a může létat, kde se mu zachce. Po celém vesmíru, na Měsíc nebo se může jen tak hřát ve slunečním svitu.“ „Teď už vím, že oba světy jsou tak krásné a oba stejně důležité. Ty umíš létat a teď jsi se naučila i všechno o Zemi, budeš lepší vládkyní světa než já,“ volala Gaia na Lunu dolů na Zemi. „Ale já už nechci být vládkyní Země, protože vím, že trpělivější a láskyplnější vládkyní než ty bych určitě nebyla. A teď už i ty umíš létat a mluvit nebeskou řečí,“ volala Luna zpátky do oblaků. 

V tu chvíli otec mávl rukou a obě dcery se zase zpátky proměnily v královny a stály před ním v  jeho paláci. „Teď už obě víte, že obě poloviny světa jsou stejně důležité a že jedna bez druhé by existovat nemohly. Poznaly jste navzájem své světy a budete vědět, co je pro ten druhý to nejlepší. Nechte si každá své království a vládněte v něm ku prospěchu všech,“ řekl otec a usmál se, protože věděl, že lepší vládce by na světě nenašel.

A tak dodnes vládne Gaia Zemi a Luna nebesům a navzájem si pomáhají. A lidé podle jejich příkladu učí děti poznávat tento svět a děti jim zase na oplátku ukazují nebe.

Zaposlouchejte se někdy do toho, co vám vaše dítě říká, když má zrovna zavřené oči a tváří se jako andílek :-)

Autor: Radek