Dokonalá matka

Dlouho jsem přemýšlela o tom, co Vám chci napsat.

Nevím, jestli se to stalo také některé z Vás, ale já - po narození našeho Broučka - jsem začala na sobě (se sebou) pořádat maratón s názvem :“Buď dokonalá matka“.

Nevím, kde se to vzalo, ale zkrátka jsem chtěla sobě a okolí dokázat, že jsem stejně „schopná“ matka, jako moje sestra, maminka, sousedka atd.

Teď už vím, že – i kdybych jela „jen“ na 50% - budu pořád schopná maminka, samozřejmě, pro své děťátko 

Bohužel jsem v té honičce nějak zapomínala na to, že musím také odpočívat a nechat se hýčkat. Důsledkem bylo nejen totální psychické a fyzické vyčerpání, ale hlavně ztráta potěšení z péče o miminko. Byla jsem hodně předrážděná, náladová - i na miminko jsem občas zakřičela, pak se mu hned omluvila, ale šrám na dušičce (i té mojí) tam zůstal…

Pořád jsem měla pocit, že nestíhám to, co jsem si naplánovala (byla jsem na sebe přísná a nechala jsem tedy i svého partnera, aby byl přísný. Místo, abych se nechala hýčkat).

Zkrátka si všichni „zvykli“ na to, že jsem statečná, že zvládám věci „levou zadní“, a ani je nenapadlo (pokud jsem si o to přímo neřekla) mi pomoci.

A tady vidím svou první velkou chybu: neuměla jsem si říci o pomoc (správně minulý čas), znamenalo to pro mě, že bych selhala.

Teď už vím, že říci si o pomoc je větší „hrdinství“, než si o ní neříci ;-)

Další omyl a velká chyba, které jsem si musela „odžít“ bylo to, že musím mít vše uklizeno, navařeno, vypráno, vyžehleno, o miminko kompletně postaráno. Pak si teprve zasloužím pochvalu.

Dlouhou, předlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, že „stačí“ pouze celodenní péče o miminko jako „důvod“ obdivu a pochvaly. Teď se usmívám nad tím, jak jsem se snažila mít vše hotovo, abych si vysloužila pochvalu od partnera.

Přišla jsem na to, že čím víc něco dělám, abych byla pochválená - a nedělám to kvůli svojí radosti a spokojenosti - tím méně sklidím obdivu či pochvaly.

Nyní je pro mě největší pochvala, když mě obejmou malé ručky kolem krku a vlepí mi pusu či mi „prdnou“ pusou na krk. A víte, kdy takovou odměnu dostanu nejvíce? Když se mi něco nezdaří jak bych chtěla. A někdy mi i ta malá, roztomilá pusinka řekne: „Maminko, to bude dobrý!“

Třetí, nejzásadnější chyba byla ta, že jsem si myslela, že si musím lásku zasloužit (ať už partnerskou či mateřskou). Bolestné, přebolestné údolí jsem musela přejít, abych přišla na to, že lásku si nemusím zasloužit. Láska tu zkrátka je!

A největší úleva pro mě nastala, když jsem znovuobjevila svého Andílka, který tu se mnou je. Má mě rád přesně takovou, jaká jsem. A díky němu - a pozemským Andílkům jsem se začala učit mít se také ráda taková, jaká jsem. A největší zásluhu na tom má samozřejmě můj nejsladší Andílek - můj Brouček.

I když jsou dny - a těch je teď víc než dost - že jsem nevrlá, unavená, bez energie, vždy, když se za svoje křičení omluvím, se můj Brouček rozzáří a obejme mě.

V tu chvíli cítím - ano jsem skvělá maminka - sice ne dokonalá (dokonalost může i nudit, že?), ale jsem zkrátka svá. Přesně taková, jakou si mě vybral můj Brouček. Prostě - skvělá maminka pro Broučka.

Tímto Ti, můj Broučku, z celého srdce děkuji za to, že jsi si mě vybral - právě s těmi vlastnostmi, které mám a právě s těmi chybami, které se učím mít ráda a pracovat na nich. Mám Tě ráda.

Melanie