Devět andělů na čtyři lidi

Sobotní oběd kouří na stole. Skoro dvou a půl letá Sárinka zasedla ke stolu jako první a mlsně se naklání nad svojí mističku s vonící pochoutkou.

„Sárinko, je to ještě horké. Foukej.“

 „Aůůůůůů.“ A pláč. Dokonce i se slzičkami a to už něco znamená.

Nefoukala a místo lžičky na vypečený kousek dýně použila prstíky. Ukazováček na pravé ruce má začervenalý. Pohotově jí ho namáčím do hrníčku s vodou. Slzičky stále tečou, ale možnost mít povoleno máchat si ruku ve vodě na pití v zavlhlých očičkách zase rozžehává jiskřičky zájmu.

„Chci namazat bebíno,“ žádá si své obvyklé ošetření malých bolístek. Mažu gelem z aloe vera a pak překvapeně přizvedávám obočí, když si čerstvě namazaný prstík jde znovu zaplavat do hrníčku. V dalším momentě končí léčivý roztok s příchutí aloe v holčičím hrdle. Zasáhnout jsem nestihla. Ale budiž.

„Už je to zahojený,“ říká Sári pyšně. Snažím se udržet konverzaci a mezi slovy do dětského bříška propašovat alespoň pár lžiček oběda. „Tak to ti asi bebínko vyléčili andílci viď? Zabalili ho do světla a…“

„Jak se jmenuje ten anděl?,“ vstupuje mi do řeči s naléhavou otázkou. „To nevím, jak se tvůj andílek jmenuje. Musíš se ho zeptat a on ti to poví. Můj se jmenuje EU*****AL,“ představuji jméno svého ochránce. „A ten druhej?,“  vyvádí mě opět z rovnováhy. „Já mám dva?“ „Jo,“ odpovídá sebejistě. Pak ukazuje do prostoru vedle ledničky a pobaveně dodává: „on je tady!“ Koukám na určené  místo. Nevidím nic ale vím, že kdybych chtěla, tak přítomnost vzácné návštěvy ucítím. „Oni jsou tu vždy, když o nich mluvíme,“ dodávám, abych si jako dospělá udržela tvář, že aspoň něco vím.

„Jak se jmenuje ten druhej anděl?,“ trvá na svém a nutí mě zavřít oči a nahlas se svého dnes objeveného anděla číslo dvě zeptat na jméno.  Neslyším  žádnou odpověď. Mám v hlavě vymeteno a ticho jak před bouří. „On to řeknul,“ ujišťuje mě malá jasnovidka a já jí věřím. Leč musím přiznat, že jsem to neslyšela. Dávám si ještě jeden pokus. Zavírám oči a ptám se znovu. Vidím jemný plážový písek právě učesaný přílivovou vlnou a do něj se vyrývá písmenko po písmenku. Čtu nahlas: „MO-**-LI-A.“ „Jóóó,“ odmění mě vítězný výkřik a radostné kopání nožiček do židle.

Zřejmě jsem jako andělo-zvěd obstála, protože jsem dostala důvěru a rozkaz zjistit jména i Sárinčiných andělů. Ne jen jednoho, protože „Já mám taky dva,“ vysvětlila mi. Ptám se a na pláži pod mými víčky přibývají další dvě jména RO*****DA a poté MA***ON.  Prozrazení andělské identity vzbudilo další vlnu nadšení a bylo nutné si anděly hned nakreslit do bločku, kam jsem jejich jména zapsala.

Na popálený prstík už si mladá slečna ani nevzpomněla. Před uložením do postýlky jsem si ze zvědavosti zašpionila zase trošku já. „A kolik má Theo andělů?“ „Dva,“ „A táta?“ „Jeden, dva, tři. Tři má. V ložnici tam jsou,“  dozvěděla jsem se.

A tak ode dneška vím, že máme doma přesilu andělů a jednu rozkošnou holčičku, která umí počítat do tří a pro níž je andělská sféra stejně přirozená, jako pro mne kuchyňská plotna.

P.S.  Považuji jména našich osobních strážců za stejně intimní, jako obvod svého pasu a tak se mě prosím ani na jedno neptejte. Zjistěte si raději jména těch svých. Jak jsem tak koukala na pláž, kde se andělé podepisují, místa pro dotazy je tam ještě mnoho.

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.