Bez plenky

Byli jsme u toho. Na redakční radu 7.G ( pozn. red. časopis Sedmá generace) přijela Kateřina i se svou tříměsíční dcerou. Bezplenkovou metodu jsme sledovali v přímém přenosu. Na první pohled (i poslech) se nám to zdálo náročné, ovšem sehranost dvojice, klidná atmosféra a spokojenost dítěte v nás nakonec zanechaly dojem, že to asi přece jen stojí za zkoušku…

Do porodu mi zbývalo pár měsíců. Nastal čas přemýšlet nejen o tom, jak budu rodit, ale také, co všechno budu potřebovat. Plenky, samozřejmě, napadlo mě hned v první vlně. Vždyť jde o nepopiratelnou nezbytnost, hlavně aby byly ekologické. Jenže. Představy možného mi nabourala přednáška pořádaná brněnským Nesehnutím. V pokročilém stádiu těhotenství jsem seděla v útulné knihovně a poslouchala něco o tzv. bezplenkové komunikační metodě. Kolem nás se batolily dvě děti s holým „podvozkem“. Plenky jako nutnost? Omyl: echt alternativní matky se totiž obejdou bez nich.

Kurz hodnotové matematiky

V té době jsem už měla docela slušný přehled o tom, co znamená pojem látková plena. Vydalo by to na samostatný článek, protože klasickým látkovkám rozhodně hrana neodzvonila. Kromě čtvercovek, se kterými zápasily naše maminky (za jejich doby se vyvařovalo, pralo, bělilo, žehlilo), přibyly na trh pleny vícevrstevné, zavazovací, a co víc — moderní látkové plínky různě tvarované, jedno- či vícevelikostní, s vkládacími vložkami zvyšujícími savost a oddělujícími tuhé části. K tomu stylové svrchní kalhotky anebo nejstylovější vzorované kalhotkové plenky ALL IN ONE. Vsadím se, že byste uhodli až napotřetí, že se jedná o plínku. A co teprve materiály: stará dobrá bavlna, ideálně s předponou bio-, nový, ještě lepší bambus, vlhkostně ideální vlna a po všech čertech využitelné konopí. Udělala jsem si letmý průzkum po e-shopech s věcičkami pro nejmenší a zabrousila i do těch konvenčních. Rychle jsem získala dojem, že dnes látkuje každá třetí maminka. No, možná příliš optimistický odhad. S určitostí však můžu tvrdit, že látkové pleny jsou (opět) v módě, tentokrát dobrovolné.

Propagační rétorika staví na třech důvodech: je to zdravé pro miminko, šetrné pro přírodu a levnější než pemprsky. Snad i v případě drahých superplenek. Třetí argument tisk nedávno zpochybnil. Podle deníku Metro jsou jednorázovky kupované v akcích (a tak přece nakupují všichni) finančně výhodnější než prané látkovky. Ale závěry ekologické organizace Rosa to popírají, a ty na rozdíl od vzpomínaného článku stojí na skutečných výpočtech, nikoliv na smyšlených výpovědích vložených do úst smyšleným pracovnicím Nesehnutí.

Stejně jako u biopotravin ani u plenek nehrají ekologické důvody primární motivační roli. Rodiče prostě chtějí co nejvíce přírodní baby věci bez chemie. Ale vadí to, pokud zdravotní aspekt vede k volbě ekologických řešení? Na druhou stranu environmentálně uvědomělé maminky to mají těžší, kritérií výběru je totiž celá řada: kde a z čeho jsou plínky vyrobené, jakou mají savost, jak dlouho děťátku vydrží… Koupím si americkou bioplenku nebo nebělenou froté plenku od českého výrobce nebo cokoliv z druhé ruky? Inu, jestliže chci zvolit nejlepší ekovariantu, nořím se do složité hodnotové matematiky. V prvním kole mi z rovnice vypadávají klasické čtvercovky s bohatou historií. Jenže v úvodu zmíněná přednáška přináší do mých výpočtů novou proměnnou, vlastně dvě nové proměnné: nulu v množině plenek a pohodu dítěte.

Bez teorie neodejdu

V čem spočívá fígl bezplenkové komunikační metody (BKM)? Nejde o to, že bychom novorozence nechávali vykonávat potřebu nazdařbůh do kalhot. Naopak. Vnímáme jeho potřebu neznečistit si své nejbližší okolí čili pelíšek a dáváme ho vyčůrat a vykakat na nočník. Miminka nám od začátku dávají najevo, kdy se jim chce, stačí se „jen“ naučit jejich signály rozpoznávat. Můžeme si pomoci tzv. časováním: pečlivě sledujeme jejich vyměšování a pak se snažíme dát dítě ve vypozorovaných intervalech nad nočník.

Nesedící miminka samozřejmě vhodně držíme. Místo klasického nočníku můžeme využít různé nádoby, umyvadlo nebo přímo záchodovou mísu. Na trhu je k mání speciální čínský nočník s oblým okrajem, aby dítě nic netlačilo. Prý je tato metoda doma právě v Číně, zatímco plínky patří k novinkám, jež intenzivně propagují výrobci jednorázovek. (O historii plenek a o převažujících kulturách bez plenek jsem se dozvěděla mnohem více v knize Bez plenky Ingrid Bauerové, která shodou okolností vyšla krátce po zmíněné přednášce.)

Metodu lze praktikovat na plný i na částečný úvazek, začít se může kdykoliv. Klidně hned po narození, kdy je prostor naladit se na biorytmy miminka, nejlépe však do čtyř měsíců věku dítěte. Do té doby dítko intenzivně signalizuje své potřeby. Pokud si jich ale nikdo nevšímá, hrozí, že signály utlumí. Avšak i pozdější nástupy na BKM slaví úspěchy. Zkrátka je to dost user friendly. Obnovovat zapomenuté tradice či navazovat na jiné kulturní kořeny si může každý po svém. Přitom alternativní pojmenování metody z podtitulu knihy Ingrid Bauerové — laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat — je možná výstižnější, protože mnozí rodiče plínky využívají. Ovšem snaží se, aby zůstaly suché. Dítě se minimálně znečistí, není třeba častého omývání a krémování. Také samostatné chození na nočník může být snazší a dřívější. Batolata nenavyklá na plenky se nemusí znovu učit, aby si k vyměšování vybrala jiné místo. Další dva body pro BKM. Naopak mě trochu vyděsilo konstatování jedné, na semináři přednášející, matky: „Novorozeně klidně poránu čurá každých pět minut. Celá věc je silně intuitivní a její podstatou je psychické napojení na potomka.“ Pokládám se totiž za dost racionálního člověka. Ale bez boje to rozhodně vzdát nechci.

Na internetu se v rozhovoru s českou propagátorkou BKM Borou Berlinger dočítám, že původně neměla v plánu šířit dobré jméno metody, ale když viděla, jak jsou její bezplenkáči šťastní, nedalo jí to a šíří. Mimo jiné provozuje „bezbez“ poradenství (bezplatné bezplenkové). Mně to taky nedá. Nejvíc eko způsob a šťastné dítě, tomu nelze odolat. A jak se později rozhlížím po světě praktikujících BKM matek, vidím, že opět primární motivací není ekologičnost, ale spokojené dítě.

Ještě před porodem si pořizuju za čtyři pětky menší plastový květináček, který tvarově připomíná čínský nočník. Až doma si ověřuju, že nemá ve dně díru, a tak může posloužit mým bezplenkovým záměrům. Sbírat odborné argumenty nemám potřebu. Ve většině literatury se dočtu, že dítě je schopné ovládat své svěrače vůlí nejdříve od 18 měsíců. Zastánci BKM však ukazují svá mnohem mladší dítka jako důkaz, že je tomu poněkud jinak. Novorozenec se neučí stahovat a zadržovat, ale na signál uvolnit a povolit. Navíc argument přednášející, že pokud dítě cítí hlad a bolest bříška, pak taky nějak cítí, že se mu chce na záchod, mi stačí.

Až praxe ukáže

Moje malá je na světě, vzhůru do toho. První pokusy — zkouším ji dát vyprázdnit před a po kojení a… hurá, funguje to! Postupně přidávám signální zvukoslova, často přebaluju nebo ji nechávám jen tak, abych získala přesnější představu o jejím vyměšování. Dám-li ji na nočník přibližně v době, kdy je její močový měchýř plný, reaguje na zaujmutou čurací polohu a mé kouzelné čururuuu téměř okamžitě. Sama cítím, jak jejím tělíčkem projde vlna uvolnění. S kakáním je to obdobné. Lze poměrně snadno poznat, kdy se dítě začne pekelně soustředit a tlačit. Navíc v klubíčkové pozici nad nočníčkem mu to jde o poznání lépe než vleže oproti plínce. Co se signálů týče, spatřuju je v prostém vyjádření nespokojenosti lehkým pobrekáváním. Ostatně v oficiálních seznamech důvodů, proč drobek pláče, se nedočtete, že se mu chce na záchod, naopak v nich figuruje položka: dítě je počůrané, potřebuje přebalit. Přitom moje malá se ozývá před, a ne po. Ale v tomto směru si nedovoluju generalizovat. Každé dítko má své signály a svou míru, kdy mu mokro v kalhotkách vadí.

Za chvíli, aniž bych to nějak plánovala, zažívám první den na jedné plínce. A takových přibývá. Přibližně jsem na pěti méně či více mokrých plenkách za den i noc dohromady, přičemž vím, že malá je skoro pořád v suchu. Vedle toho tak 15krát vykoná potřebu do lavórku. Velkou potřebu vychytávám téměř vždy, takže mi odpadá práce spojená s ručním praním plen. Opruzeniny žádné. Předpokládám, že nástávající léto v pohodlí domku s dřevěnou podlahou stráví malá bez plínek, já s hadrem při ruce.

Jak se později dovídám, praktikuju vlastně systém minimální plíny. Dávám pojistnou obyčejnou starou čtvercovku tak, aby bylo co nejsnadnější ji sundat. S tím se pojí i jednoduché dětské oblečení, aby člověk netrávil většinu času svlékáním a oblékání mimina. Pro mámy, které nechávají své potomky naostro, už jsou k dostání tzv. rychloprdky, kalhoty, které nemají sešitý šev v rozkroku. Oblečete je na holé tělo, a když si dítko přidřepne nebo je přidřepnuto, může se rovnou vykonávat. A vůbec, i k BKM můžete nakoupit spoustu ekověciček. Zjišťuju však, že žádná není potřeba, a tak si občas něco pořidím pouze z prosté, pomíjivé radosti ze zeleného konzumu.

Časem se rozplývá také moje obava, že nedokážu být dostatečně intiutivní. Přístupuji k věci racionálně, hodně se spoléhám na časování. Nicméně se často stává, že mě zničehonic napadne: malá chce čůrat, načež se vzápětí ukáže, že tomu tak opravdu je. I když to znamená čůrání dvakrát či třikrát rychle po sobě. Tak přeci intuice. Brzy si navykám na BKM natolik, že ani neumím přestat. Vybavena plastovou miskou dávám malou „na záchod“ i mimo domov. Na e-fórech zaznamenávám diskuse na téma, jak si poradit v zimě venku s dítětem navlečeným v šátku. Do toho však v praxi nejdu. Necítím se ve vázání šátku natolik sebevědomě, abych dcerku vybalila na ulici a nechala ji vyčůrat do sněhu. Nevadí, čas v šátku zatím většinou prospí, a přitom zůstane často suchá.

Muška jenom zlatá, ale podstatná

A jak je to s tím štěstím? Malá si většinou nad nočníčkem výská, čurací pozice je mimochodem pozice relaxační. Lhala bych, kdybych nedodala, že někdy se pořádně rozeřve. Zřejmě v té chvíli vyměšovací potřebu přehlušuje potřeba příjmová. Podtrženo, sečteno: troufám si zaujatě říci, že je to veskrze spokojené dítě. Ze strany matky nemám dojem, že jde o práci navíc či aktivitu, od které si chci občas odpočinout. Naopak. Vnímám to jako naplno strávený čas, vždyť se jedná především o komunikaci s ratolestí. Pravda, sice o vyměšování, ale to jistě nemluvně považuje za podstatné téma. Podle Bauerové pomáhá BMK při počáteční tvorbě hlubokého vztahu založeného na důvěře: „Tím, že se učíte rozpoznat potřeby miminka a ihned na ně reagujete, vytváříte a posilujete kvality důležité pro celý život… podporujete blízkost a intimitu a usilujete o vzájemné spojení plné úcty.“

Důvěra ve vlastní tělo, v instinkty, doteky, důraz na přirozenost, atributy rodičovství, které bývá označováno jako kontaktní nebo také zkratkou AP (attachment parenting). BMK je jeho nedílnou součástí stejně jako přirozený porod nejlépe v domácím prostředí, neomezované kojení, ideálně nepřetržité nošení a společné spaní. Jen porovnejme: zatímco dříve výchovné knihy razily nechat dítě vyřvat, dokud neusne samo nebo prostě nepřestane, má dnes matka umět naslouchat potřebám svého drobečka natolik, že ani nezapláče. Ano, není to zatím zdaleka převažující názor. Ale je to značný posun, představující poměrně velkou změnu v myšlení. V duchu prvního letošního čísla 7.G se nabízí otázka: Jak to asi bude mít nastávající generace bezplenkáčů se vztahem k přírodě?

Autorka: Kateřina Rezková

Zdroj: https://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=634

Další informace najdete na www.mokosha.info, www.modrykonik.cz/diskuse/tema/bezplenkova-komunikacni-metoda-ii/, www.ekodite.rosacb.cz, www.slepicarna.cz

Autorka patří k postgraduálním studentkám brněnské humanitní environmentalistiky, do loňského roku pracovala v Hnutí DUHA (program Zemědělství). Nyní si užívá mateřské dovolené na venkově u Tišnova.