Milá Báro, už dva dny si pročítám tvůj článeček a diskuzi, kterou vyvolal, krásnou a moudrou diskuzi, a váhám, jestli se do ní zapojit nebo ne, jestli vůbec mám něco podstatného, co k tomu říct. Bolí mě ta tvá bolest, která z tvého článku čiší, a rozumím jí. Mám za sebou dvacetileté manželství, které skončilo rozvodem, a žiju v novém vztahu, který mi dodnes připadá jako splněný sen. Mám vedle sebe muže, který mi naslouchá, porozumí mi - a někdy i dřív, než se vůbec vyslovím, pomáhá v domácnosti - dokonce rád a s chutí, a nosí mi občas kytky. Píšu to jednak proto, abych předala vzkaz - jsou takoví muži. Ale důležitější je asi to, že až teď, v tomto nádherném vztahu, se pořádně učím to, co jsem si mylně myslela, že jako žena umím líp a už dávno - dělat totéž. Naslouchat a porozumět, pomáhat tam, kde on pomoc opravdu potřebuje...

I tento pro mě ideální muž má za sebou nezdařené manželství, kde byl v roli toho, kdo nenaslouchá, ubližuje, křičí, utíká. Těžko se to vysvětluje a chápe, ale já si myslím, že ne vždycky je nesoulad v manželství vytvořen tím, že jeden je "vývojově dál" a druhý "o sto let zpátky". Mluvím teď hodně k sobě, mám hodně silné sklony si přesně toto myslet o svém bývalém manželovi. Přestože jsme se rozešli v dobrém a komunikujeme spolu bez problémů, je pro mě nesmírně těžké ho pochopit a brát takového, jaký je, za těch 20 let se naskládalo tolik křivd a nepochopení z obou stran. Přesto si myslím, že to je důležité, nejen proto, že to je otec mých dětí, ale hlavně proto, že on byl mým prvním velkým zrcadlem v mém životě a bude jím navždy - tím zrcadlem, které mi ukazuje mnohem víc, než jsem schopná se naučit.

Můj bývalý muž má možná s tím tvým něco společného - i když komunikačne to vypadalo úplně jinak. On byl mistrem významného a nebo zcela bezvýznamného mlčení, uhýbání, odchodů před nedělním obědem, tichých úniků... Pohádali jsme se za celých těch dvacet let jen jednou, od té doby dokázal zmizet, kdykoli jsem otevřela jakoukoli důležitější otázku - počínaje placením účtu a zdravím dětí konče. Naše rodinné schéma nebyl čtverec - my a dvě děti, ale 3 + 1. Vyústilo to ve Velké mlčení, kdy jsme žili vedle sebe a celé dny si neřekli ani slovo. Z jeho strany nikdy nepřišel jediný signál (který bych dokázala pochopit) o tom co ho trápí, co ho bolí, v čem by potřeboval pomoci, co by mu udělalo radost. Je možné uvěřit tomu, že by on ty signály nevysílal? To ne, to by snad ani nebyl lidská bytost. Určitě je vysílal, ale já k nim byla hluchá a slepá (na svou obhajobu musím říct, že v jejich rodině to tak dělají všichni, a život s jeho sourozenci vyžaduje od partnerů extrémně vysokou sociální inteligenci).

I když to navenek ve tvém manželství vypadá jinak, toto tam cítím společné. Tvůj muž určitě vysílá nějaké signály, a ty jim nerozumíš. Rozumíš tomu, co jde po povrchu - chce klid na čtení, dáš mu ho, chce jasnou a stručnou komunikaci, to umíš. Já se bojím, že to je málo. To jsou opravdu metody našich babiček, ketré fungují v tom směru, že se dva lidi, kterým to neklape, můžou naučit vedle sebe přežít tak, aby si moc neubližovali, aby se snesli. Ale na opravdu hluboké a procítěné pochopení je to málo.

Myslím, že bys určitě měla zkusit nějaký seminář. Opravdu na Ernestínin nemůžeš? Třeba je to jen nějaká klička, kterou tvoje podvědomí zkouší... Ale jsou i jiné, mně ohromně pomohly rodinné konstelace. Pomohly mi pochopit, jak hluboké a z povrchu neviditelné někdy můžou být vlivy, které nás tlačí někam, kde být nechceme. Moje první konstelace mi pomohla k tomu, že jsem se od mého bývalého muže oddělila natolik, že jsme byla schopna se rozvést. A moje zatím poslední mě postavila do situace, kdy jsem opět stála po jeho boku a vnímala to hluboké přátelství a harmonii, která tam byla. teprve to mě nakoplo směrem k tomu, že jsem ho začala chápat. Tři roky po rozvodu. To neznamená, že toho lituji, naopak, jsem tam, kde je moje místo a po boku muže, k němuž patřím. Ale umožnilo mi to se na dobu, strávenou v mém prvním manželství, dívat s láskou a vděčností.

Přeju ti, aby se ti to taky podařilo. A nakonec - máš oproti mě mnohem větší náskok a začínáš to řešit mnohem dřív!

Jana