Díky za odpovědi, pokusím se Hance odpovědět na otázky. Nevím, jestli se manželův postoj změní. Řekla jsem oběma miminkům, že tohle je věc, kterou on si potřebuje vyřešit ve vztahu k vlastnímu životu a že tyto jeho negativní postoje se nevztahují k nim. Myslím si, že má hluboko v podvědomí uložen pocit jeho maminky, která asi neprožívala těhotentví a období v manželově ranném dětství šťastně. To si sice trochu domýšlím, ale rodiče se rozvedli v manželových cca 2 letech a otce pak viděl jen jednou. Mamince zbyl doživotní pocit zrady a nenávisti vůči mužům. Myslím, že se do manžela mohly otisknout pocity jako: takhle mladá a mám zpackaný život, dvě děti na krku a málo peněz, nevíra v lepší budoucnost, negativní pohled na svět, na okolí, pocit, že kvůli němu maminka strádá, hlavně on je kluk/muž a to je primárně špatně. Naše situace totiž neodpovídá tomu, čeho on se bojí. Má pocit, že s dítětem přijde finanční tíseň, ztráta svobody, vše už bude jen černé. Přitom se nám daří z mého pohledu dobře, náš vztah je jinak stabilní, hezký, máme oba dobrou práci, oba si dopňujeme vzdělání, máme společné koníčky, domek téměř po rekonstrukci, prostě relativně dobré vyhlídky do budoucna. Myslím, že jeho pohled je blud. To sem píšu proto, že si myslím, že je to zajímavé téma na tyto stránky - to jak nás ranné dětství ovlivní na celý život a taky jako vysvětlení pro Hanku, že tento manželův postoj pro mě není důvodem k tomu najít si partnera, který bude děti chtít. Vím, že jeho postoj je postoj zraněného dítěte a nechci ho za to odsoudit. Současně věřím i na karmická zatížení a možná, že tohle je i jeho úkol nějak to překonat. Možná mu v tom můžu i nějak pomoci a možná, že i naše dítě si vybralo proto takového otce....těžko říct.
Chlapečka jsem požádala, protože jsem cítila, že holčička je to miminko, které se vyvíjí normálně, bije srdíčko - zdálo se mi, že ona je ta, se kterou si můžu povídat, radit se s ní.... Druhé miminko se buď rozhodovalo nebo bylo už rozhodnuté odejít - délka těhotenství neodpovídala stáří plodu, nebyla srdeční akce. Kdyby se narodil chlapeček, vůbec by mi to nevadilo, někdy si říkám, že k dítěti nemám mluvit jako k holčičce, ale nějak mi to nedá.
Dítě jsem chtěla od doby, kdy jsem si uvědomila, že dítě chci s tímto mužem. To bylo ale před X lety, kdy nebyly podmínky, mezitím jsem si díky jedné nepříjemné nemoci uvědomila dost věcí (takové, díky nimž jsem na tomto webu) a beru dítě jako bytost, které můžu umožnit život zde na zemi, něco ji naučit a od ní se naučit. Mateřství chápu i jako dobrou zkušenost pro sebe...a taky jsem chtěla dítě z takových běžných důvodů: věk, změna životního rytmu, podobný věk synovců a neteří a dětí našich známých, nežít ten uhoněný život ráno v šest z domu - večer v šest domů, ale věnovat se svým zájmům, domácnosti, zahradě....
Je to hodně dlouhé, ale jak to napsat stručně?...
Přeji hezký víkend