Nejdříve vás všechny,
které se na tomto webu podílete a nabízíte sdílet vaše poznání s ostatními, zdravím a velmi vám za to děkuji.

Na začátek mám trošku obavy, zda je můj příspěvek vhodný, poněvadž nejsem ani nastávající maminka a ani to zatím nevypadá, že bych v blízké budoucnosti byla. Přesto mě při čtení článků průběžně zavalovaly emoce, slzy se mi koulely po tvářích a někdy jsem si jasně uvědomovala proč, jindy jsem to jen nechápala.

Rozhodla jsem se vám napsat, poněvadž se učím lépe porozumět sobě jako ženě, ženě, která se plně přijímá a je si vědoma svého ženství, žena, která se dokáže bez podmínek odevzdat ( vždyť dává miminku celé své tělo k dispozici) a žena, která dokáže vše přijmout takové, jaké to v daném okamžiku je s láskou, tolerancí a laskavostí.

Myslím, že začínám pomalu chápat, proč jsem zcela "naměkko" když vidím těhotnou a mám potřebu se na to miminko v bříšku usmát, pohladit ho a pozdravit a proč jsem až do svých 29 let "nedovolila" svým vaječníkům, aby normálně pracovaly.

Je spousta věcí, které nechápu, nicméně při čtení popisu těhotenství vyplouvají znovu na povrch vzpomínky, jak jsem
v bříšku, ale nikdo se se mnou nebaví, při porodu-jak se snažím dostat ze všech sil ven, ale nejde to a mám pocit, že se máma nesnaží, jak jako miminko ležím v nemocnici a křičím jak jen nejvíce dovedu a stále se jen dokola ptám."Proč mě tu necháváš samotnou? Já tě přece potřebuji."

Můj příspěvek je určen ženám a dívkám, které se snaží plně rozvinout své ženství, jehož třešničkou na dortu" je to úžasné těhotenství a také nastávajím maminkám s přáním, aby si tu třešničku plně a vědomě vychutnaly.

Milému trojlístku Katce, Lucii a Tereze děkuji za jejich námahu, přeji vše dobré a těším se třeba někdy na viděnou:)

Monika