Vědomý Muž

21.10.2012 21:50

Viděla jsem statečnost asi dvouletého chlapečka.
Sousedka musela nečekaně odjet. Její dcera ji odvážela a maličký spinkal na gauči. Přišla mě poprosit, jestli bych na něj nešla dohlédnout.
Tak jsem tam šla a seděla u něj. Ani jedna z nás nečekala, že by se vzbudil.

Kouzelný chlapeček, blonďáček s krásnou pusinkou. Zase jsem se mohla kochat malým miminkem. Asi po deseti stránkách knížky, kterou jsem si tam četla, se vzbudil. Dovedete si představit, jak mu asi muselo být. V životě mě neviděl a najednou mamka nikde, babička nikde a tam cizí ženská.

Vymrštil se z postele a s jekotem běhal po bytě. Já se snažila zůstat v klidu, ale moc to nešlo. Pak jsem si řekla, sakra, jsi taky máma a tohle zvládnete. Vzala jsem ten vřískající, hysterický uzlíček k sobě na klín. Zavřela jsem si oči a jen se koncentrovala na svůj vnitřní klid. Zareagoval skvěle, přestal plakat. Ale v jeho tvářičce byla vidět zloba, jak ho tam mohli nechat samotného. Viděla jsem na něm, jak se cítí opuštěný. Nic nechtěl, jen sedět. Mluvila jsem na něj. Říkala jsem mu, jak je statečný, že mně by se to také nelíbilo. Že bych plakala jako on strachy a že bych se i zlobila. On se díval jinam, jen mě poslouchal a vždycky, když jsem řekla plakat, tak se trhaně nadýchl, zatřásla se mu bradička, ale neplakal.

Došlo mi. co se děje. On byl kluk, a ti přeci nebrečí. A už vůbec ne před ženou. On je muž, a asi jak tuším je vedený k tomu, že slzet mohou jen ženy a holčičky. To mě docela popíchlo. Začala jsem ho hladit, a říkat mu: „Neznám statečnějšího muže než jsi ty, jsi naprosto úžasný v tom, že se tak kontroluješ, ale na to jsi moc malý. Tvojí přirozeností je pláč, když jsi nespokojený. Když, zlatíčko, nebudeš plakat, tak tě bude bolet srdíčko a budeš se pak dívat na svět přes smutné vzpomínky. Jsi v bezpečí, i když ukážeš slabost.“

Ten maličký-veliký kluk se mezitím chytil za srdíčko a měl na něm ruku. Když jsem řekla, že ho bude pak bolet srdíčko, tak řekl „boí.“ Tak jsem pustila slzu. Jediné slovo, které za tu dobu řekl, a naprosto přesně věděl, co mu říkám. Tak jsem pokračovala: „ kdykoliv Tě srdíčko bude bolet, tak ho pohlaď a řekni mu, že ho máš rád. A neboj se plakat a až Ti zase řeknou, že je to špatné, tak jim nevěř.“ Možná jsem jim neměla právo narušovat výchovu, ale ….. Pak chviličku seděl a mračil se, a najednou vystřelil ke dveřím a křičel: "poooo máma ee ." Nikoho jsem neslyšela, ale šla jsem k těm dveřím a otevřela jsem je, a opravdu tam stála. On ji cítil na dálku. Neskutečné spojení mezi dítětem a matkou.

Nevím, kolik je mužů bude číst tento článek, ale chtěla bych Vám říci -  nebojte se plakat, my v sobě najdeme sílu, abychom vás v tu chvíli neoslabily a jen s vámi souzněly. Buďme silní, Vy se nestyďte za slzy a my se nebudeme bát, že nebudeme vědět, jak s tím naložit.

Pro mě měl tento zážitek několik rovin a jednou z nich bylo pochopení, jak moc důležité je, aby matka s dítětem byla. Porozuměla jsem zatvrdlému srdci svého syna. A bylo krásné, že to přišlo po tom, co jsme sdíleli objetí a upřímný rozhovor plný otázek a odpovědí.

Eva
Web: Kartářka Eva

facebooková skupina pro osobní rozvoj: U kartářky Evy

Zpět