Vánoční pohádka o zrození malé Hvězdoslavy

Byla jednou jedna malinká, ale krásná Hvězdička. Pokojně si plula Vesmírem a užívala si stav radosti, lehkosti a Lásky.

Jak si tak plula, najednou uviděla krásnou modrou planetu, planetu Zemi. Bylo právě období Vánoc a malá Hvězdička ze Země cítila velké množství Lásky, kterou lidé v tomto období nejvíce vyzařují. Vnímala ji jako malé zářivé jiskřičky vyskakující z jednotlivých kontinentů. Přiblížila se k Zemi trochu více a ucítila vůni cukroví, zaslechla dětský smích a krásnou hudbu. To je krása, pomyslela si. Tam bych chtěla být, to bych chtěla prožít.

Obrátila se tedy na Boha s prosbou: „Prosím, prosím, chtěla bych tam být, prožívat a cítit tu krásu. Pomůžeš mi?“

A Bůh na to odvětil: „Ano, ano, už s tebou nějakou dobu počítám. Dozrál čas, aby ses tam podívala. Chci tě ale na něco upozornit. Na Zemi nezažiješ jen krásnou vůni cukroví, ale také zápach, když se cukroví spálí. Neuslyšíš jen krásnou hudbu, ale i nepříjemný hukot aut. Neuvidíš jen krásu, ale také hnus. Neucítíš jen Lásku, ale i nenávist…“

„A co je to zápach a co je to nenávist?“ odvětila malá Hvězdička.

Bůh si povzdechl: „To ti bohužel nevysvětlím, to musíš prožít. Chceš to prožít?“

A malá Hvězdička odvětila: „Ano, ano, chci!“

A Bůh rozhodl, že Hvězdička půjde do života. Během tří měsíců si vyhledala ty správné rodiče, kteří se jí moc líbili a za devět měsíců, přesně na Vánoce dalšího roku, vklouzla na tento svět. Bylo to přesně na Štědrý den. Její maminka byla trochu smutná, že nemůže být doma se svou rodinou u stromečku. Když se ale podívala do krásných rozzářených očí Hvězdičky, které byly plné lásky, úplně na to zapomněla. A podle těch krásných rozzářených očí jí pojmenovala Hvězdoslava.

Autorka: Mirka H.