Porod řízený shora

Tento článek píši jednak jako uchování vzpomínek na to, jak vše proběhlo a jednak jako poděkování dvěma osůbkám, které sice přímo u porodu nebyli, ale přesto jejich pomoc a naše společná práce měla na jeho průběh veliký vliv. Další díky patří samozřejmě naši PA p. Janě Menčlové, manželovi,personálu neratovické porodnice, a místní PA Vlaďce, kde to vše tak pěkně klaplo a dalším, co porod „řídili“.

První z těchto „skrytých tet“ je moje „kyvadelnice“ Pája, s kterou jsem během těhotenství řešila různé moje strachy a zrcadlené problémy. Před porodem jsme spolu pořešily emoce a strachy převzaté a i za život nashromážděné v souvislosti s porodem.

Druhou z “tet“ je Tereza z Vědoméhomateřstvi.cz, s kterou jsme moje strachy a odevzdání sebe a porodu (do kterého se mi ale vůbec nechtělo …) dotáhly do konce doslova za 5 min 12 – v pátek odpoledne a Mikšík se narodil ve středu po půlnoci.

Pro srovnání ve stručnosti jen jak proběhl první porod. Moje představa byla vskutku romantická – přirozený porod v porodnici se svou PA, bez zásahů lékařů, svíčky, vana, míč, aromka, masáže, atd. Realita byla ale porod trvající 20 hodin (z toho ¾ v porodnici), předtím proposlíčkovaná noc. Já paralyzovaná křížovými bolestmi po 3 minutách, které byly ale bohužel bez efektu na postup porodu. Vše okolo mi bylo naprosto jedno, celkově jsem byla psychicky odrovnaná, bez zájmu o jakoukoliv akci, maximálně vanu. V závěru na mé vyžádání epidurál a alespoň II.fáze porodní se povedla bez zásahů s PA a lékařkou (v rámci možností medikovaného porodu). Poté okamžité odnesení Štěpy místní vyhlášenou pediatričkou na 2 hodiny do inkubátoru.

Samozřejmě jsem vděčná, že to vše tak proběhlo, výsledkem bylo zdravé miminko i maminka a mělo to svůj význam. Jen to bylo na míle vzdálené mým představám.

A teď už konečně můj druhý porod.

Kromě již zmiňované „duchovní“ přípravy jsem ještě absolvovala kraniosakrální terapie, na konci jsem chodila na kontroly jen ke své PA a doma jsme poctivě masírovali hráz a trénovala s Epinem.

Místo porodu je do poslední chvíle zcela otevřené, ráda bych porod doma, ale jelikož si tím nejsem úplně jistá, další varianty jsou Neratovice a Příbram.

V pondělí absolvuji ještě kranio a tam se ozývá první slaboučký poslíček od Piškůtka. Terapeut sám říká, že to cítí tak do středy a manžel byl také prý domluvený na středu. ;-)

V noci začínají poslíčky po 15-20 minutách, které mě ale svou intenzitou budí. Bolest mě opět zaskakuje. Ráno, trošku v panice, píši ještě vzkaz Terezce, doufajíc v nějakou užitečnou radu, která samozřejmě během dopoledne přichází a já ji náležitě později využívám. 

Předtím ještě odvážím Štěpu do školky, protože jakmile jsem vstala, poslíčci se zklidnily. Vracím se tedy rychle odpočívat a dohnat spánek. Klid ale, zdá se, je pro Piškůtka jako podnět k další akci, tak se opět dostavují ty samé poslíčky jako v noci, které mě budí. Jakmile se začnu opět hýbat, vše ustává. Nicméně Štěpu v poledne vyzvedává Honza, já po obědě informuji PA Janu co se děje a domlouváme se, že uvidíme co dál, s tím, že zkusím vanu. Poslíčky se dostavují, musím je už prodýchávat s občasným, na radu Terezky, „Vítáááááám tě, kamarádko“

Na teplou vanu dochází až v pozdějším odpoledni, když si Honza vzal Štěpu ven. Mezitím jsem si ještě rozpustila Pulsatillu a popíjela. Stále se rozhodujeme zda Štěpánka odvézt babičce, protože Piškůtek už klepe, nebo ne. Rozhodli jsme se, že ano, aby byl případně klid v noci, a že případně zajdeme na večeři.

Vana kontrakce spíše zastavuje, zmírňuje se hodně intenzita i frekvence, z čehož jsem dost zklamaná. Chytá mě další vlna paniky z předchozího porodu, protože vidina další proposlíčkované noci, kdy si neodpočinu, není moc pozitivní. S PA Janou jsme domluvené, že zavolám za hodinu co se děje. Další telefonát je opět spíše zklamaný, někdy kolem půl 8 večer s tím, že se nic moc neděje – frekvence stahů úplně nepravidelná, různá a délka kontrakce také nic moc. Domluva - zavolám když budou stahy pravidelné nejméně po 10 minutách. Na večeři se ale necítím, tak mám donášku pizzy až domů. Mezitím ještě Honza kontaktuje svou „kyvadelnici“, která nás (hlavně mě) ujišťuje, že porodu nic nebrání (ani já ani miminko).

Jakmile ale položím v půl 8 telefon se svou PA s tím, že tedy zatím nic, začínají pravidelné stahy po 5-7 minutách, které musím postupně prodýchávat a vítáááát v kleče. Před půl 9, volám PA a ta přijíždí v 9 večer k nám domů. Zajímavé pro mě je, jak přestávám být schopná pamatovat si jakákoliv čísla, čas předchozí kontrakce zaznamenával tedy Honza.

Po příjezdu mě PA Jana při kontrakci kontroluje – 2 prsty. Hurá, alespoň nějaký pokrok oproti prvnímu porodu. Snažím se mezi kontrakcemi odpočívat, jde to asi 15 minut, potom už stahy dost sílí a zkracuje se interval.

PA s Honzou si mezitím povídají v kuchyni a já střídám polohu ležmo s polohou na všech čtyřech, která mě krásně ulevuje od křížových bolestí. Mám radost, že to jsem schopna rozeznat a cítit co mi dělá dobře (na rozdíl od poprvé). Průběžně také dostávám homeokuličky na otevírání.

V 10 hodin asi na 3 prsty a PA se ptá kam budeme chtít jet, ještě je ale prý čas. Já pořád ještě nevím, představa cesty autem mě začíná celkem děsit. Také navrhuje prohřátí ve vaně, protože se ji čípek zdá stále tuhý. Souhlasím, vana se napouští a já si už sprchuji bříško, při kontrakci mi PA sprchuje kříž a nabádá uvolňovat zadeček a říkat ááááá.

Divím se, jak voda bolest opravdu zmírňuje, při prvním porodu jsem to vůbec takto nevnímala. Ve vaně zůstávám skoro hodinu, opravdu mi tam je dobře.

Poté kontrola 4-5 cm, takže se musíme rozhodnout kam jet. Ještě zazní otázka ode mě - co kdyby doma? Jana jen okomentuje, že to samozřejmě jde a zvládneme to. Představa cesty autem je pro mě naprosto šílená, potřebuji klečet na všech čtyřech a nebo alespoň ležet na boku se zvednutou nohou kvůli otevírání. Nicméně jsme zhodnotili, že nechuť někam jet je špatnou motivací pro domácí porod, tak tedy jedem. Ale kam? Po nějakých úvahách vyhrály Neratovice, také pro to, že prý v Příbrami mají rezatou vodu a moc nechtějí, hlavně v noci, napouštět vanu. A také jsou Neratovice od nás blíž.

Vyjíždíme někdy po 11, Honza láme časový rekord, mě to ale přijde nekonečné. Mám silnou potřebu něco mačkat, klečím na zadní sedačce a skučím. Vrátily se křížové bolesti, kontrakce prý tak po 3 min. Jakmile jsme dojeli, někdy před půlnocí a došla jsem s pomocí Honzi a PA na oddělení, nastává první milé překvapení a pro mě důkaz toho, že vše je ve vesmírné režii tam nahoře, přesně pro nás a podle našich/mých přání.

Službu konající PA Vlaďka v Neratovicích se zná s mojí PA, takže moje obava, že moje PA bude moci jen „držet za ručičku“ a nic nedělat je vyřešena. Následuje povinný příjem, odevzdání porodního přání, monitor a stručná prohlídka - 5-6 cm. Paní primářka u příjmu je tedy nepříjemná, já jsem vděčná své PA, že vše komunikuje za mě. Nebyla bych toho schopna, mám logické myšlení opravdu někde na dovolené, sama zavřená ve svém mikrosvěte, takže okolí skoro nevnímám, jen musím stále mačkat něčí ruku. 

PA Vlaďka konstatuje, že tedy stihneme dát ještě vanu a jde ji připravit. Po monitoru se odebíráme do koupelny, kde už hoří svíčky (uf, jaký rozdíl od zářivek na vyšetřovně) a je napuštěná teplá voda. Vana je opět moc příjemná a dostávám další dávku homeokuliček. Nicméně na mě padá krize, že to už nezvládnu, trošku si i zanadávám jak moc to bolí a začínám prosit o „nějakou injekci“ na bolest, co jsem měla poprvé a byla ještě v rámci přirozeného porodu. Stále mám potřebu drtit něčí ruce, Honza říkal, že jsem mu skoro zlomila malíček, jak jsem ho silně mačkala a kroutila. Asi chci předat část své bolesti také někomu jinému.

PA Jana mě kontroluje a říká, že skoro 9, takže vana to pěkně urychlila. PA Vlaďka to ještě překontroluje, souhlasí a říká, že se musíme vrátit na sál, jinak by byl průšvih.

Já jsem další cestu opět odmítala a říkám, že chci zůstat ve vaně, že mám silnou potřebu tlačit. Klečím ve vaně, PA mi přikládá ruku a v tom cítím, jak si Piškůtek vypouští bazének. Dodržel domluvu, že to necháme až na závěr porodu (na rozdíl od prvního, kdy praskal voda hned na začátku) 

Takže, opravdu rychle v rámci možností (asi během 2-3 kontrakcí) přesun na sál.

Tam si opět zaujímám svou pozici jako ve vaně – v kleče opřená o napolohované opěradlo porodního lůžka. Připojují monitor, a já prý nemám s tlačením spěchat. Stejně mi to ale nejde, nějak nemůžu hned přijít jak na to.

Piškůtek opět není dorotovaný a zaznamenávám, že se osazenstvu sálu nějak nelíbí ozvy, takže se přesouvám do lehu na bok. Od obou PA slyším, že sebou budeme muset hodit, jinak bude muset být nástřih aby se vše urychlilo, že se mrňouskovi u mě už nelíbí. Vnímám ale, že další ozvy jsou už dobré, v duchu pobízím a povzbuzuji Piškůtka aby mi pomohl a snažím se najít efektivní způsob jak tlačit. Na boku se Piškůtek částečně dorotoval, ale ne úplně, takže to opravdu intenzivně bolí a pálí (jsem vděčná za svou průpravu Epinem). Na druhé pomalejší zatlačení je hlavička konečně venku a potom ramínka a je to. Je 01:14. Lehám si na záda a už mám na břiše mokrý uzlíček přikrytý plenkou, který si jen zamručí a koukáme všichni na sebe a vítáme se. Hmatám mezi nožičky a je tam – pindík.  Honza utíká na pokoj pro kožešinu, abychom ho přikryli a náhodou nám ho nechtěli odnést kvůli zahřívání.

Úplně jsem zapoměla na dotepání pupečníku v porodním přání, tak mě příjemně překvapí, že Vlaďka říká, že už dotepává. V tom přistupuje paní primářka, společně doošetří pupečník a čekáme na placentu. Primářka říká, ať zatlačím. Mírně přitlačím a k mému velkému překvapení hladce vyklouzne placenta ven. Potom mě trošku ošetří, ale žádné poranění není. Mrňouskovi chvíli trvalo než se chtěl přisát. Poté přistupuje opatrně pediatr, tiše se ptá jestli může Piškůtka poslechnout, v zápětí zase tiše odchází.

Ještě zůstáváme společně na sále a PA Vlaďka se ptá jestli zvládnu dojít sama na pokoj nebo mě mají odvézt. Volím radši odvoz, klepou se mi nohy. Cestou se prý jen stavíme na dětském, aby Piškůtka zvážili, takže od nás šel asi na minutu pryč a pak už jsme jen společně na pokoji v posteli.

Jsme moc mile překvapeni, jak vše krásně klaplo do sebe. Porodili jsme jen s oběma PA, které se vzájemně znají a jsou stejně laděné. Paní primářka, která prý na konci často zasahuje, jen z povzdálí vše pozorovala, z „nějakého důvodu“ vůbec nezasáhla. Z mého pohledu tam nebyl pro ni žádný prostor. Žádné odnášení, první vyšetření Piškůtka u mě na břiše(jen poslech srdíčka), což dle obou PA není také moc běžné (ani ve Vrchlabí).

První dojmy z porodu byli smíšené, zastřené opět intenzivním vnímáním bolesti ke konci porodu. Neměla jsem totiž srovnání z prvního porodu díky epidurálu. První den po porodu si říkám, že už teda nikdy rodit nebudu, na rozdíl od prvního si připadám celá zmordovaná s bolavým tělem a spodkem i přesto, že nebylo žádné poranění. To zapříčinilo vyklouznutí nedorotovaného Piškůtka (jako Štěpa – asi další budoucí práce pro další porod  ).

Odcházíme z porodnice o den dřív, na dětském plně a bez jakýchkoliv komentářů respektují vše co máme v porodním přání – žádné koupání, odpadnutí pupečníku, atd. Nikdo ani nekomentuje, že mám mimi v posteli, to je tam prý normální……A pouští nás bez reverzu, na rozdíl od gynekologie.

Během pár dní však svůj názor na porod přehodnocuji a vnímám ho už jako krásný, celý řízený vesmírnou režií. Celý porod proběhl přesně podle mých představ, škoda jen, že se to nedalo zakončit ve vaně. Ale to jsem již v původním plánu neměla, byla by to jen třešínka na dortu. ;-) Třeba příště….

Říkám si, že bych tento pocit s voňavým malým uzlíčkem chtěla ještě jednou rozhodně zažít. Začínám také chápat a intenzivně cítit že to, jak jsme zvládla sama porodit, mi dodává životní ženskou sílu a sebedůvěru a že je to opravdu důsledek mé práce, společně s pomocí všech zmíněných. Cítím obrovský vděk, že mi bylo dopřáno….Ještě jednou s pokorou děkuji…..

Katie

Dovětek jedné z jmenovaných:

Měla jsem vnuknutí, jak s Katie pracovat. Její ponoření do svého nitra, ke svým obavám, k hvězdičkám naděje, k vůni odevzdání a hlavně ke svému miminku v děloze pro mne bylo splněným přáním. Cítila jsem, že jdeme po správné cestě a že je Katie připravena provětrat své vzorce mysli, přiznat se k nim a pak je za pomoci své vnitřní síly přetransformovat. Během hodiny a půl, co byla Katie ve svém niterném světe za zavřenými víčky, dokázala udělat obrat o 180 stupňů. Už když odcházela, bylo na ní patrné cosi přitažlivého, co při příchodu nebylo zřejmé. Sálala z ní ženská síla a zdravé sebevědomí. Věřila jsem...věděla jsem, že tento porod zvládne výborně. Byla naladěná na přirozenost porodu. Na tu přirozenost, která je naprogramovaná v každé buňce našeho těla, ale ke které se díky dotazníkům, monitorům a porodním lehátkům hůře propracováváme. Jsem vděčná, že si Katie udržela nově zvnitřněný postoj a nechala porod, aby se děl. Poodstoupila a dala otěže tance života do rukou svému dítěti a nechala promluvit moudrost svého těla.

Katie a Piškůtku, děkuji, že jsme se mohla stát jedním z mnoha střípků tvořících mozaiku vašeho života.

Tereza z VM

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.