Nespoutaná matka a bílé chlupaté

Pro začátek napíšu, že vůbec nevím kde začít. K určitému uvědomnění vede spousta drobných synchronicit, vedoucích k prožitku, který je leckdy nepopsatelný. I tak se to celé pokusím popsat.

Mám doma dvouleté dítě a tříletého psa. Tento příběh se týká obou. Jaký pán taký pes. Jaká matka taká Katka. Pes je jako moje první dítě. Když se narodila dcera, začal žárlit. Když začala chodit, začal žárlit ještě víc. Nevěděla jsem co s jeho chováním. Byla jsem z něj zoufalá, ale věděla jsem, že si tím musím projít. Že je to můj boj. Začala jsem s ním tedy chodit znovu cvičit. Na vojenský cvičák plný povelů, rozkazů, zákazů. Křičela jsem jako všichni kolem. Rvala jsem mu do huby odměny pod tlakem. Nic se nezměnilo. Všichni nad ním lámali hůl a já se zoufale snažila vrátit ke stavu jako na začátku. Jako tehdy, když jsem si nesla domů to krásné bílé chundelaté klubko s jedním flekem na oku. Byla jsem zamilovaná a malovala si růžové zítřky. O tři roky později jsem plakala na každé procházce. To krásné bílé s flekem na oku mnou cloumalo při setkání s jakoukoliv zvěří, tahalo na druhou stranu než chtělo dítě. Domácí soužití bylo na infarkt a já se slzami přemýšlela, jak z této lekce utéct. Komu ho svěřím, jen ať už tolik netrpím. Dokázal být nejlepším přítelem v dobách poporodních depresí, stál u mě, když já chtěla všechno zahodit. Přeci nad ním nemůžu zlomit hůl? Je to živá bytost. Musím bojovat.

Po několika marných pokusech a různých doporučeních jsem potkala anděla. Doslova a do písmene. Veronika bydlí nedaleko od nás. Má sama dítě a tři psy. Přišla a začala mě učit psí řečí. Vyvrátila spoustu mých dosavadních přesvědčení a učila nás od nuly jak spolu žít. A tak jsem si začala se svým psem víc hrát a víc se smát. Trávila jsem s ním více času, míň křičela a zakazovala. Při nevhodném chování jsem přicházela s návrhem vhodné varianty, spíš než s trestem. A začaly se dít velké věci. Nestal se z něj dokonalý pes. Je pořád stejný jako byl. Jen začal víc spolupracovat, má ke mně větší důvěru a já k němu. Sám mi nabízí přijatelné chování. Dělá to, protože chce on sám. Ne protože chci já. A jak se cítím já? Znovu jsem se zamilovala. Už je to větší chundelaté bílé, ale já si znovu připomněla těch X důvodů, proč jsem chtěla sdílet domácnost se zvířetem jako je on. Vrátila jsem se do stavu tehdy, kdy jsem zbožňovala toho úžasného tvora.

Když jsem viděla jakou má moje komunikace a pozornost vliv na psa, říkala jsem si, jak to bude asi s dětmi? Po přečtení knížky Summerhill jsem váhala, jestli si vlastně dokážu ještě hrát. Jestli těch zákazů, příkazů a omezení nepadlo na mou hlavu v dětství příliš mnoho. Všechno to vysněné blbnutí s vlastní dcerou jsem si nechávala pravděpodobně na důchod. A i jí jsem často zakazovala, občas křičela a byla vděčná za každou chvíli, kdy si vystačila sama. Jenže mým snem bylo a je mít i s ní krásný vztah. Takový ten partnerský. A tak jsem i s ní začala hrát. Do svých každodenních povinností jsem přidala „musím si hrát“. Aspoň malou chvíli u ní udržet pozornost. Udělat cokoliv co si bude přát, nebo co mé malé vnitřní dítě napadne. Hrát si bez pravidel, bez omezení, časového či jakéhokoliv jiného. Nechat toho rozumného dospělého spát a propustit tu malou holku z okovů. Udělat tak tlustou čáru za všemi těmi „nesmíš“.

Už je to týden co si takhle „musím hrát“. Někomu je to asi jasné jako facka, ale pro mě je to objev století. Nemám slov. To co se u nás poslední dobou děje, je lepší než má tajná přání. Začínám vnímat ta krásná moudra, která má malá dcerka každý den do světa vypouští. Je mi blíž její vnitřní svět a jí snad ten můj. Stále jsem dost spoutaná, ale cítím, že ty okovy společnými silami rozpouštíme. Má malá učitelka prostě jen tak je a já s ní poprvé v životě občas zažívám to krásné, barevné a bohaté Teď a Tady. Už mě tolik nebije jako dřív. Začala se ke mně tulit a říkat mi „maminko“. Pečuje o mě a já jsem jako na obláčku. Zamilovaná, vděčná, hravá. Rozpouštím svou důležitost a učím se, že svět vůbec nemá tolik omezení. Je to někdy dřina, ale mít vedle sebe takové malé velké učitele v jakémkoliv těle se vyplácí. Už několikrát mi ta myšlenka přišla do hlavy a stále se vrací. Můj pes a má malá mořská víla jsou mými terapeuty. Vracíme se spolu zpátky a ladíme mé utržené rány. Společně léčíme mou duši a já se konečně stávám tím, kým jsem ve skrytu duše chtěla být. Láskou, péčí a oporou. Tou nespoutanou ženou, matkou, dcerou.

Martina Chomátová