Neposlušnost jako volání o pomoc…

31.05.2011 21:10

„Už mě neposlouchá ani jeden…“ konstatovala moje milovaná tchýně, když se vrátili s klukama ze zahrádky. Skutečně jsem si párkrát všimla toho, že v přítomnosti babičky kluci „zlobí“. Do konfliktu však zasahuji jen v případě, když vidím, že babička začíná být v koncích nebo pokud se mne situace nějakým způsobem přímo dotýká. Zpočátku jsem se snažila jistým situacím předcházet či je „napravovat“ s vysvětlením babičce, že tudy cesta nevede… Vím, že zažitý způsob výchovy – přístup k dětem - a nejen to, je náročné měnit natož změnit. A vím, že to nejsem já, kdo by mohl jejich vztah určovat…

 

Tak nějak jsem cítila, že zřejmě přijde doba, kdy babičky dobře myšlená obětavost jí samotné začne přerůstat přes hlavu. Avšak marně jsem se snažila ji lehce směrovat, když jsem měla pocit, že mezi řádky žádá o radu „co s tím“.

Až když jsem dnes měla pocit, že začíná docházet k „nálepkování“ a srovnávání, zablikal mi v hlavě výstražný majáček „POZOR!“. Prý když jsou kluci spolu, tak se nedají zvládat, neposlouchají a dochází k „bitkám“, když jsou odděleně, tak hlavně mladší je zlatíčko. Hodný, poslušný a vydrží si krásně hrát… Dominik – starší – má tendence pošťuchovat mladšího a vyvolávat rozbroje, občas se chová ošklivě a je „zlobivej kluk“.

Hmmm, zvláštní, jak to, že to tak není, když jsou kluci spolu v mé přítomnosti? Jak to, že si spolu krásně hrají, zatímco já pleji záhonky? I když netvrdím, že k roztržkám nedochází, ale myslím, že ta pohoda převládá a daří se nám konflikty zvládat – někdy lépe, někdy hůře.

Přemýšlela jsem jak sdělit, že ta skutečná příčina se může nacházet i jinde, než pouze jako existence faktu – oni prostě zlobí. Že jejich chování je pouze následkem nějaké hlubší příčiny.

 

A tak jsem začala nahlas uvažovat… „Možná, že byl Dominik do určité doby zvyklý, že měl babičku jen a jen pro sebe. Babička mu splnila každé přání, které vyslovil a v určitých chvílích možná dělala i víc, než bylo žádoucí. Možná se dostala do role, o které si myslela, že je tou nejlepší a možná si neuvědomovala, co všechno může následovat… A tak nyní, když najednou Dominik není tím jediným, ke komu může svou pozornost směřovat, on přesto stále usiluje o to, co dříve výhradně dostával – veškerou, maximální pozornost a splnění každého přání, které vysloví.“

„Halóóó, babičkoooo… ty mě neslyšíš?“

Avšak jeho „volání o pomoc“ je chápáno jako negativní projev chování a neposlušnost…

 

Velmi si vážím pomoci babičky, jsem moc ráda, že ji máme tak blízko sebe a že se vzájemně můžeme obohacovat a radovat. Zároveň mne do jisté míry mrzí, že popsaný problém není v mých silách změnit. Mohu usměrňovat, když jsem přítomna a situace překračuje mnou únosné hranice tolerance a mohu nabídnout možná alternativní řešení, ale to hlavní, to je na babičce…

 

Autorka: Michaela

 

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

 

Zpět