Mravenec Toník

Když Strom života dovyprávěl svůj příběh, mravenec Toník se zvedl a vydal se k domovu. Nebyl z povídání  nadšený jako ostatní zvířátka a jen tak pro sebe si říkal: „No jo, tomu stromu se to filozofuje o životě, když nemusí pracovat a jen tak si stojí a má spoustu času. Teď se vrátím domů a všichni se na mě sesypou, kde jsem celý večer byl a že máme spoustu práce. A já místo toho, abych něco dělal, tady sedím a jen tak poslouchám strom, jak se cítí. To jak se cítím já nikoho nezajímá, jsem utahanej až bída a s tím nikdo nic nenadělá. My mravenci to máme prostě blbý.“

Najednou si vybavil co říkal Strom. Má se pokusit dívat se na život jinak. „Ale jak? A kde mám na to vzít čas? A proč vlastně musí mravenci tolik pracovat?“ Toník se rozhodl, že musí na tyto otázky najít odpovědi. Když přišel domu, hned mu začala celá rodina vyčítat kde byl, přesně jak předpokládal. Ale Toník se tentokrát nedal a začal se ptát: „A proč musíme všechnu tu práci dělat?“ „Aby byla hotová, abychom měli co jíst, abychom měli střechu nad hlavou a v Mraveništi se to tak dělá,“ odpovídali mu členové jeho velké rodiny. „Ale vždyť v lese je jídla dost a když chci střechu nad hlavou, tak se taky můžu schovat v kůře stromu nebo pod listem a nemusím budovat tak velké Mraveniště. Takhle všechno jídlo jen taháme dlouhou cestou dovnitř, abychom pak zbytky zase museli vynášet. Kdo to vlastně v našem Mraveništi takhle vymyslel?“ nedal se odradit Toník. I nejstarší z rodiny mu nedokázali odpovědět, věděli že v něčem má pravdu, ale sami nad tím takto nikdy nepřemýšleli. „Tak se zeptej někoho z nejstarších mravenců, ty budou vědět,“ poradili mu.

A tak se Toník vydal za těmi nejstaršími mravenci, které znal a zeptal se jich: „Proč se u nás v Mraveništi tolik pracuje? Všichni chodíme v řadách za sebou, stále po stejných cestičkách, abychom se nezdržovali myšlením a víc toho udělali. Ale pro koho to děláme?“ Nejstarší se zamysleli a odpověděli: „Pro ty mravence nahoře, pro ty to děláme. Chtějí mít vysoké Mraveniště a nám nezbývá než poslouchat,“ odpověděli a pokrčili rameny. Toník to nechtěl vzdát a vydal se nahoru za těmi nejvýše postavenými mravenci, které poslouchalo celé Mraveniště, a i jich zeptal, proč se tady tolik pracuje. „Musíme mít velké Mraveniště, abychom byli v bezpečí. A čím více nás bude, tím větší náklady můžeme do Mraveniště odnést,“ odpověděli mu. „Ale velké mraveniště každý vidí už z dálky, bezpečnější je se někam schovat. A když nás chce někdo sežrat, prostě si počká u cesty. Tam chodí průvody mravenců a samou únavou nemají ani sílu utéct. Není přece snazší kořist,“ oponoval jim Toník. „To máš asi pravdu, ale spodní mravenci to tak chtějí, už celé generace to tak dělají. A my to tak děláme pro ně, aby měli jistotu velkého Mraveniště,“ odpověděli mu mravenci.

„Aha, tak ti obyčejní to dělají pro ty vysoko postavené a ti zase pro ty obyčejné, ale nikdo to nedělá pro sebe“ kroutil hlavou Toník. „Tak to já pracovat nebudu, jen si seženu jídlo a místo kde budu spát a budu spokojený,“ a jak řekl, tak taky udělal. Odešel z Mraveniště, našel si svůj úkryt a každý den mu stačilo na chvíli vyjít ven a vždycky našel něco k jídlu. Zbytek dne pak ze stromu pozoroval ostatní mravence jak se pachtí a tahají pořád něco do Mraveniště a zpátky. V duchu se jim smál a říkal si: „Ti chudáci vůbec neví, proč to dělají, přitom stačí tak málo, aby byli spokojení.“ 

Asi po týdnu zjistil, že ho to nudí, jen tak pozorovat ostatní a smát se jim. Sešel tedy k cestě, kde chodili mravenci a začal jim vysvětlovat, že pracovat nemusí, že v lese je jídla a úkrytů dost pro všechny, že jim je ukáže. Ale mravenci ho neposlouchali. Buď někam spěchali a vůbec se nezastavili nebo si ho vyslechli, ale nevěřili mu. Po pár dnech to Toníka přestalo bavit. Měl spoustu času, ale nevěděl co s ním. „Že by byla práce opravdu smyslem života? Ne, to už jsem zkusil a nikam to nevedlo. Navíc na mravencích se pozná, že je něco baví, tykadélka mají vzpřímená a chvějí se jim samou radostí. Ale mravenci, které viděl u cesty měli tykadélka samou únavou svěšená až k zemi. 

 „My mravenci asi být šťastný neumíme, budu se ptát ostatních zvířátek, při čem jsou šťastné a budu to dělat taky. Tím snad najdu, co hledám,“ řekl si. 

První se vydal za včeličkami, ty jsou taky pracovité a létají po celém lese, tak by mohly něco vědět.“ Hned jak Toník jednu uviděl, začal na ní pokřikovat: „Včelko, včelko, co tě na světe baví nejvíce? Co tě dělá šťastnou?“  A včelka mu odpověděla: „Když létám nad rozkvetlou loukou, všude voní kytky a v každé z nich je spousta pylu. Posbírám ho, přinesu domů ostatním a pak máme spoustu medu,“ odpověděla mu. „Ale to je taky těžká práce.“ řekl si Toník. „A létat neumím, to není nic pro mě,“ zakřenil se a šel pryč.

Jak tak šel potkal lišku s malými liščaty. Ta okolo mámy pobíhala a honila se. „Liško, tvoje liščata vypadají šťastně, co to dělají?“ ptá se Toník. „Hrají si, cvičí se v lovu, aby až vyrostou měly postřeh a rychlost,“ odpověděla liška. „Taky jsem si hrával a byl šťastný, když jsem byl malý,“ pomyslil si Toník. „Ale liščata se nemusí o nic starat a navíc jsem sám, nemám si s kým hrát. Nezbývá než zkusit štěstí jinde,“ rozhodl se Toník a napadlo ho se zeptat psa v myslivně. Je na zahradě taky sám, třeba ten mu poradí. 

„Baryku, jsi tu pořád sám, co děláš nejraději, co ti dělá radost?“ ptá se ho Toník. „Když pán není doma, tak hlídám celý dům. Je to spousta práce, ale baví mě to,“ odpověděl mu Baryk. „Hmm, já jsem ale odešel z Mraveniště a tak nemám nic, co bych hlídal,“ posteskl si nahlas Toník a Barykovi poděkoval. 

Smutný se vydal na cestu k domovu. „Vlastně ani nemám kam jít, je jedno pod kterým listem budu spát, všechny jsou stejné,“ vzdychal. A najednou ho to napadlo. Vždycky snil o tom postavit si mraveniště po svém. Skládat jehličí jinak, než se to muselo dělat v Mraveništi, ze kterého odešel. „Teď už mi nikdo nemůže poroučet, jak mám jehličí skládat a času mám spoustu,“ zajásal Toník a hned se vrhnul do práce. 

Začal dávat jehličí na sebe tak, pak zase jinak a pokaždé pozoroval co z toho vzniklo. Několikrát měl už domeček skoro hotový, když se mu sesunul k zemi. Rychle poznával, co má dělat, aby vše drželo u sebe tak jak má a že některé rady starších mravenců poslechnout musí, aby mu domeček vydržel, když třeba prší. A jak tak stavěl, začal používat i kamínky, větvičky, listy a jiné věci co v lese našel a které mravenci nikdy předtím na stavění nepoužívali. Pracoval od rána do večera a neměl čas se skoro ani najíst a odpočinout si, ale práce ho móóóóc bavila. Vždycky když uléhal po celém dni do postele, byl snad ještě unavenější, než když pracoval v Mraveništi. Ale cítil se šťastný a tykadélka se mu z toho pocitu jen chvěla.

A tak pochopil, že práce může mravence i bavit a měl radost z toho, jak jeho domečky vypadají. A protože byly úplně jiné, ostatní mravenci se u nich zastavovali a ptali se ho, jak se takové domy staví. A Toník odpovídal: „Jednoduše, s radostí.“

Autor: Mravenec Toník

Věnováno Stromu života a všem, kdo má spoustu práce.

Radek