Injekce proti zlobení

02.07.2014 23:24

 

Obraz první: Čekárna

 

Na nehostinné a strohé chodbě polikliniky postává řada matek s malými miminky. Jedna po druhé vcházejí s napůl vysvlečenými dětmi do otevřených dveří ordinace na sono kyčlí. Jedna žena má s sebou i staršího chlapečka. Může mu být tak pět let a viditelně se nudí. Co taky dělat, když všude jsou jen dřevěné lavice, kočáry a mimina. Některá i vřeštící.

 

Chlapec bloumá kolem své matky a odmítá sedět na místě.

 

„Když budeš zlobit, tak ti pan doktor dá injekci!,“ zjednala si poslušnost svého syna.

 

Obraz druhý: Dětské hřiště

 

Asi tříletá holčička s cůpkama nechce odejít domů. Nemluví, stojí zatvrzele na místě a nereaguje na výzvy svojí maminky, aby ji následovala. Ta pomalu odchází a každé dva kroky se obrací na dceru a pobízí ji k odchodu.

 

„Tak tu zůstaň. Já jdu domů sama. Ale budeš tu i přes noc a sama,“ vytahuje matka trumf, který jí zajistil vítězství.

 

Obraz třetí: Tramvaj

 

Žena s jedním dítětem v nosítku na zádech a druhým za ruku vstupuje do tramvaje a vytrvale odpovídá na kňučení staršího, který si stěžuje, že ještě nechtěl jet... Máma klidně a s respektem k emoci dítěte vysvětluje, proč nastoupili do tramvaje a kam potřebují dojet. Chlapec se uklidňuje, ale stále ještě pofňukává.

 

Babička sedící poblíž vstupuje do této situace a na dítě houkne: „Tady se ale nesmí křičet!“ a ještě než stačí dodat, že „jinak by si pro tebe přišel pan řidič a....“ vzedme se ve mně něco, co samo paní odpoví: „Ale občas může. Zvlášť, když je člověk ještě dítě, viď?“ obracím se na chlapce, který už nevydává ani hlásku a překvapeně pozoruje, co se to tu děje.

 

Paní to překvapilo a s hraným soucitem ke mně vyšle: „Vy jste to nepochopila, že ne?“

 

„Ale pochopila. Akorát my nerady vychováváme děti strašením,“ a mrknu na maminku chlapečka, která, zdá se mi, s vděčností kývne a usměje se na mě.

 

Tři obrazy, do kterých vstoupila stejná výchovná páka. Je zdrcující a ostrá jako skalpel. Vlastně nemá žádné plus. Je to jedno velké mínus – strach a lež.

 

Strach, který (možná) donutí děti poslechnout – tedy zařídí, aby se chovaly tak, jak my očekáváme, ale....

 

… sebere jim důvěru, že jsou v rodině v bezpečí. Respektive, že jsou ve světě v bezpečí.

 

A tak se začnou bát. A když se bojí, jsou ve střehu. A když jsou ve střehu, reagují přehnaně. A když reagují přehnaně, tak je rodiče „musí“ krotit. A nebo se ve strachu stáhnou a raději nereagují. Čekají, až se svět prokáže, že je bezpečný. A když jsou takto na čekané, tak je rodiče „musí“ popostrkávat k aktivitě, k životu.

 

Vychovávat zastrašováním je srabáctví. Je to snadné, je to poměrně slušně účinné, ale je to faul na naše děti. Podpásovka, která se nám vrátí.

Manipulace strachem děti totiž učí, že vždy je tu někdo větší, silnější, zkušenější, mocnější, kdo je sleduje a čeká na chybu, aby je potrestal. A v tom se špatně žije. Těžce a bez radosti.

 

A přitom se tyto děti zastrašováním prakticky nenaučí nic o partnerské komunikaci, naslouchání, domlouvání, schopnosti vyjít jeden s druhým a najít společné řešení.

 

A tak je postupně udusávána jiskřička spontánnosti, radosti a životní vášně, se kterou na tento svět děti přicházejí.

 

A pak přichází puberta, kdy zastrašované děti mají příležitost poslat vyhrožující autority někam. A je dobře, když to udělají, protože jen tak mají možnost najít zpět svoji sílu, která jim byla odňata vyhrožováním. Až když odmítnou rodiče i s jejich faulovatými taktikami, osvobodí se od strachu z potrestání a to je opojná zkušenost. Čím víc strachu na ně bylo navaleno, tím bouřlivější puberta.

 

A není to zbytečné? Představte si, jaké by to bylo, kdyby vám rodiče nikdy nevyhrožovali opuštěním, omezením lásky, zlým policajtem, který vás přijde srovnat...

 

Představte si, jaké to je, když vy nevyhrožujete svým dětem, ale mluvíte pravdu. Pravdu, kterou v danou chvíli cítíte a žijete. Když jste autentičtí a vaše dítě poslechne proto, protože se v něm něco pohne. Dostane impuls zevnitř a společně najdete řešení.

 

Jaké to je, když do vaše intimního vztahu rodič-dítě nezvete bubáky, ale jste tam sami za sebe? Jak se cítíte vy a jak se asi cítí vaše dítě?

 

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

Fotografie: Gabriela Kutalová

 

Zpět