Honza a moudrá mušle

06.01.2009 08:46

Byl jednou jeden Honza. Každé ráno vyhnal krávy na pastvu a večer je zase zaháněl zpátky - a tak to bylo každý den. Vlastně stačilo jen otevřít vrata od chléva a protože krávy už znaly cestu dobře, došly na louku samy. Když se stmívalo, zase samy došly domů. A tohle tedy Honzu vůbec nebavilo. Jednou večer u stolu povídá: „Mámo, krávy chodí na pastvu a domů samy, už není nutné, abych je hlídal. Chtěl bych do světa, abych poznal, jak to v něm chodí.“ Máma sice moc ráda nebyla, ale na příští den mu připravila pekáč plný buchet, Honza si je dal do šátku a vyrazil.

Když dorazil do města, začal se ptát po práci. Byl u kováře, dráteníka, ševce, ale všichni se mu vysmáli. Nikdo ho jako pomocníka nechtěl, protože neuměl žádné řemeslo, jen krávy pást. A tak se Honza ptal všude možně, až došel do krámku na rohu ulice. Majitel byl sice vyhlášený lakomec a podvodník, ale Honzovi nic jiného nezbývalo. První den strávil Honza tím, že mu kupec ukazoval, jak má šidit mouku, máčet tvaroh, aby byl těžší, nebo ředit víno vodou, aby vydělal co nejvíce. Honzovi se to vůbec nelíbilo, ale nemohl nic dělat, práci potřeboval a bez práce by neměl ani na jídlo a přespání. 

Druhý den už mohl Honza kupci pomáhat v krámku při prodávání. Kupec obsluhoval zákazníky a Honza nosil a podával, co bylo potřeba. Chvilku po otevření vstoupil do krámku starý shrbený muž a poručil si 20 vajec a hrudku másla. Kupec si od něho vzal košík a dal mu do něj jen 12 vajec a umaštěný papír místo másla. Stařeček zaplatil, poděkoval a odešel. Jen co se za stařečkem zavřely dveře, kupec si promnul ruce a řekl: „Vidíš, Honzo, takhle se to dělá, ten dědek starej je slepej, určitě nic nepozná.“ Honzovi se to vůbec nelíbilo, ale nemohl dělat nic. A takhle to šlo celý den. Kupec měl vždycky nějakou fintu, jak zákazníky ošidit.

Večer těsně před zavřením se ve dveřích znovu objevil stařeček a řekl: „Pane, koupil jsem si 20 vajec, ale dostal jsem jen 12, a místo hrudky másla jen mastný papír.“ Kupec se na stařečka osopil: „Dědku, sotva vidíš. Já ti tam dal 20 vajec, ale asi jsi je cestou někde vytratil, jak se belháš. A máslo se ti rozehřálo, než jsi ho donesl domů!“ A vypoklonkoval stařečka ze dveří a rychle je zamkl. Když to Honza viděl, vzal peníze, které ten den vydělal, koupil máslo a vejce a stařečkovi je před krám donesl.

„Jsi hodný, Honzo,“ řekl stařeček. „Tady máš mušli, mořeplavci ji přivezli ze vzdáleného ostrova. Je v ní schovaná všechna moudrost světa. Kdykoliv budeš chtít, zeptej se jí, přilož ji k uchu a ona ti řekne, co máš dělat.“ Jen co to dořekl, tak zmizel. Honza tam stál před krámkem celý udivený s mušlí v ruce. Zkusil si ji dát k uchu, ale slyšel jen šumění moře. „Zvláštní,“ pomyslel si, „ale co mám dělat teď? Kupec mě už do krámu chtít nebude.“ „Kup si koně,“ bylo slyšet slabý hlásek z mušle. „Koně? A k čemu mi bude? Všude dojdu pěšky,“ odpověděl do mušle Honza. „Poslechni a uvidíš,“ ozvalo se z mušle. Honza byl na rozpacích. Měl poslechnout nějaký cizí hlas z mušle, kterou mu dal neznámý stařeček a dát všechny svoje peníze za koně, kterého nepotřeboval? „Spíš bych potřeboval pořádnou práci,“ řekl znova do mušle, ale už nedostal žádnou odpověď. Slyšel v ní už jen to tiché šumění moře.

„Dobře, tahle práce mě stejně netěší. Tak alespoň budu dříve doma. Je lepší chodit s krávami každý den na pastvu, než tady u kupce šidit lidi. Co by si o mně máma pomyslela!“ Vzal tedy všechny peníze a vyrazil na trh. Našel koňského handlíře a řekl mu, že chce koupit koně. „Ano, mám tady dva skvělé koně, každý za tři zlaťáky.“ A ukázal do ohrady. V ohradě byl jeden mladý kůň, očividně z ušlechtilého rodu a plný síly. Druhý byl starší a lehce kulhal.

„Chtěl bych toho mladého,“ řekl Honza. „Vezmi si toho staršího,“ ozvalo se z mušle. „Ale proč? Kulhá, ten mě daleko neunese,“ odpověděl Honza. „Poslechni a uvidíš,“ ozvalo se z mušle. Honza si tedy vzal toho staršího a vedl si ho pryč. Hlavou mu běželo, že asi jen blázen by si koupil starého kulhavého koně místo mladého a silného.

Po několika hodinách chůze zastavil u potoka, aby se napil. Neměl kam pospíchat, a tak si lehl a přemýšlel. V tu ránu uslyšel řinkot koní. K potoku přijela patrola vojáků, měli s sebou handlíře v okovech a koně, kterého si Honza chtěl na trhu koupit. Kam ho vezete, zeptal se jich Honza. „Ukradl králi koně, který se na lovu zaběhl. Teď ho chtěl na trhu prodat. Půjde do vězení,“ řekl jeden voják. Honzovi úplně zatrnulo. Kdyby mušli neposlechl, už by vedli jeho, asi by těžko vysvětloval, že koně neukradl, ale koupil na trhu.

Honza se znovu vydal na cestu, ale jeho kůň kulhal čím dál víc, že už nemohl skoro ani chodit. „Co teď?“ ptá se Honza mušle. „Jdi do první vesnice a v prvním stavení nech koně. Vezmi si za něj jen to, co ti každý z rodiny nabídne jako první.“ Honza tedy šel do první vesnice. Hned první chalupa byl velký statek a tak šel dovnitř. „Statkáři, můj kůň už skoro nemůže chodit, stejně mě na cestě zdržuje, nech si ho tady a postarej se o něj dobře.“ Statkář na něj nevěřícně kouká a kroutí hlavou. „Rád se o tvého koně postarám, ale nemám ti čím zaplatit. Můžeš u nás přespat a večeři dostat, ale peníze nemáme,“ řekl statkář. „Nevadí, rád zůstanu a po dlouhém dni u vás přespím a najím se,“ odpověděl Honza. 

Večer seděli u jednoho stolu a povídali o všem možném. Statkář se chlubil, že k nim zavítal i král, když byl na honu. Kůň se mu splašil, hledali ho po celém okolí, i u něj na statku. „A král má krásnou dceru, která si teď vybírá ženicha,“ řekla statkářova žena. „Honzo, můžeš jít na zámek, třeba ji získáš,“ dodala z legrace. „A proč ne? Stejně nemám kam jít, tak půjdu na zámek a zkusím štěstí,“ řekl Honza. „Tak já ti, Honzo, dám na cestu alespoň pecen chleba,“ nabídla se statkářova žena. 

Za chvíli se objevila ve dveřích i statkářova dcerka, Maruška se jmenovala, děvče jako květ. Jen co Honzu viděla, hned se do něj zakoukala, ale Honza si jí vůbec nevšímal. Maruška se celý večer kolem Honzy točila, natřásala se a obskakovala ho, ale Honza myslel už jen na princeznu.

Druhý den se Honza rozloučil a odcházel. Maruška mu ještě chtěla dát koláče na cestu a zeptala se ho: „Nechceš tady zůstat, pekla bych ti z lásky takové třeba každý den.“ „Víš, nemůžu tady zůstat, jdu se ucházet o ruku princezny,“ odpověděl jí Honza. „Ach tak,“ řekla naštvaně Maruška, „tady máš ode mne na cestu kámen. Našla jsem ho u řeky. Byl jiný než všechny ostatní, byl zvláštní, taky mě zaujal na první pohled. A ty jsi stejný jako on, taky jsi studený jako ten kámen.“ Hodila koláče i kámen na zem a odešla. Honza kámen i koláče sebral, jak mu poradila mušle, a vyrazil směrem k zámku.

Jak tak šel, začal mušli vyčítat: „Kdybych tě neposlouchal, mohl jsem mít v klidu své peníze a teď nemám nic.“ „Ale neměl bys kámen, ten je víc než pár zlaťáků,“ ozvalo se z mušle. „To pochybuji, na trhu mi za něj nikdo nedá ani měďák,“ řekl zlostně Honza.“ „To máš pravdu, ale věř mi, své štěstí najdeš, běž na zámek,“ radila mu mušle. „Aha, třeba díky mušli získám princeznu,“ napadlo Honzu. 

A tak šel a šel, dokud nenarazil na řeku. „Zámek je po řece dolů,“ vzpomněl si Honza na rady statkáře. Ale když vykročil, z mušle se ozvalo: „Musíš jít proti proudu.“ Honza se zarazil: „Ale já chci na zámek. Říkala jsi, že štěstí najdu na zámku a zámek je po řece dolů. Tak proč mám jít proti proudu?“ „Jestli se chceš dostat na zámek, musíš proti proudu, věř mi a uvidíš.“ To už bylo i na Honzu dost. „To ti nestačí, že jsem kvůli tobě koupil za všechny peníze kulhavého koně a toho pak vyměnil za pár buchet a jeden obyčejný kámen? To jsou mi tedy rady. Vím, kam mám jít, tak mi neraď a nech mě být,“ odbyl Honza mušli a z mušle už nevyšla ani hláska. „Tak!“ řekl si Honza a vydal se po proudu. Po několika hodinách došel k mostu, který vedl přes řeku k zámku. Na něm stály stráže. „Stůj, nikam nesmíš,“ zastavily stráže Honzu. „Ale já chci na zámek,“ odpověděl jim. „Máš smůlu, princezna si vybírá ženicha a dvůr je plný urozených návštěv. Král zakázal vstup do města všem žebrákům a budižkničemům.“ Honzovi nezbývalo, než se otočit a jít. „Jak si mám vzít princeznu, když mě tam nepustí? Ta mušle mi zase lhala, když říkala, že štěstí najdu na zámku. Vždyť se tam ani nedostanu, tak to nemůže být pravda.“ Honzu napadlo i stráže obejít, ale když viděl řeku plnou peřejí, bylo mu jasné, že se přes ni nedostane. „Půjdu zpátky, třeba mě něco napadne,“ řekl si v duchu Honza. A tak šel zpátky podél řeky až na místo, kde se rozhodoval, jestli jít po proudu nebo proti. „Zkusím tedy jít proti proudu, a uvidíme, kam mě to zavede.“ Honza se pokoušel i znovu ptát mušle, ale ta neodpovídala.

Po několika hodinách narazil na skupinku odpočívajících vorařů. Seděli na břehu, vory uvázané u stromu a opékali na ohni ryby. Honza z hovoru pochopil, že vezou dřevo na slavnost do zámku. Voraři se hádali, kdo z nich zná řeku lépe. Jeden z nich povídal: „ Já znám každou zákrutu a kámen v řece, na to dám svoji vorařskou čest.“ V tu chvíli si Honza vzpomněl na kámen, který měl v kapse, a dostal nápad. Dal si ho do rukávu a šel k voraři. Když byl kousek od něj, tak se sehnul a jako sebral kámen, který měl v rukávu. Ukázal ho voraři a řekl: „Když jsi tak znalý, tak mi prosím řekni, jak se tenhle kámen jmenuje a kde najdu v řece druhý takový.“ Vorař si kámen prohlídl, potěžkal a po chvíli řekl: „Nevím, opravdu nevím, takový kámen jsem tady ještě neviděl.. Vsadil jsem svojí vorařskou čest a teď jsem o ni přišel. Můžeš si přát cokoliv, můžeš si vzít i můj vor, když budeš chtít.“ Ale Honza mu odpověděl: „Nechci tvůj vor, ale slyšel jsem, že plavíte dříví na zámek a já se tam potřebuji dostat. Chci, abyste mě vzali mezi sebe, na zámku si vystoupím a už o mně neuslyšíte.“ Vorař souhlasil a vzal Honzu k sobě na vor jako pomocníka. Když dopluli k zámku, nikdo si ničeho nevšiml, a stráže Honzu bez problémů pustily se dřevem do zámku.  

Jen co byl Honza v zámku, rozhodl se, že musí princeznu vidět, ať to stojí, co to stojí. Když se setmělo, vylezl na hradby, aby viděl princezně do oken. Ale stráže ho zahlédly, chytily a šup s ním do vězení. „Tak a je to. Kdo chce moc, nemá nic. Tady štěstí asi nenajdu. Měl jsem se nejdříve zeptat mušle. Udělat takovou hloupost,“ řekl si Honza, ale mohl být naštvaný jen sám na sebe.

Jak tak ležel, zaslechl, jak si vedle povídají dva lapkové: „Měl jsi to zakopat v lese. Na tom vršku to každej najde.“ „Nenajde, nikdo neví, že jsme ty šperky schovali .......... a na šibeniční vrch se každej bojí. Až se tě budou ptát, tak musíš pořád říkat, že jsi šel náhodou kolem a že o ničem nevíš. Oni nás pak pustí.“ „A co když to najdou?“ „Nenajdou, nikdo neví, že to tam je.“

„A vida, zlodějíčkové, tak už víme, kde máte svůj lup schovaný,“ řekl si Honza. Druhý den, jen co vyšlo slunce, stráže Honzu vyvedly za město. Honza ani chvíli neváhal a vydal se na šibeniční vršek. Chvíli hledal a kopal, až narazil na truhličku s prsteny a náhrdelníky. Měly to být šperky pro princeznu, které jí král nechal vyrobit na slavnost. 

Honza šperky vzal a odnesl je na zámek. Když na zámku zjistili, že se šperky našly, dali mu za ně dva velké měšce zlaťáků jako odměnu a protože si Honza přál vidět princeznu, mohl jí šperky osobně předat. Byl na ni hrozně zvědavý. Princezna byla hezká, ale nezajímalo ji nic jiného než to, které šaty si na slavnost vzít a který náhrdelník je nejdražší. „To by mě mamka hnala, kdybych si takovou přivedl do chalupy. Ani koláče upéct neumí,“ pomyslel si Honza. Rozloučil se a odešel směrem k domovu. Kousek za zámkem vzal mušli a řekl: „Víš mušle, asi jsi se spletla, princezna není pro mě, ale za ty zlaťáky děkuju.“ Z mušle se ozvalo: „Nikdy jsem přece neřekla, že si vezmeš princeznu. Řekla jsem jen, že musíš na zámek, abys našel štěstí.“ „To je pravda, mám zlaťáky,“ souhlasil Honza. „To pravé štěstí máš ale v druhé kapse,“ zaznělo z mušle. Honza se zarazil, že by měl v kapse něco, čeho si nevšiml? Sáhl do kapsy, vytáhl kámen a teprve teď mu to došlo. „Ano, to je ta pravá, snad mi odpustí, že jsem to nevěděl dříve,“ zvolal a jak mohl nejrychleji utíkal na statek za Maruškou.

Hned druhý den požádal statkáře o Maruščinu ruku a jako věno svého koně, co mu ke štěstí pomohl. Protože kdyby nekulhal, tak by u statkáře nezastavil a nepoznal Marušku. A kdyby od ní kámen nedostal, tak by se na zámku nedozvěděl, kde je ukrytý poklad. Až teprve teď pochopil moudrost mušle, kterou mu dal stařeček a od té doby se vždy řídil jejími radami. 

Moudrost některých rad nemusí být totiž vidět na první pohled.

 

Autor: Radek 

Zpět