DÍTĚ Z PYTLE VEN!

Pamatuji si to jako dnes. Mám na hlavě bílou pletenou čepici, vzorně zavázanou pod krkem, padá sníh, jdeme domů. Malé městečko na Šumavě onen večer tolik podobné mnoha městům v Čechách. Je pátého prosince, padla tma, z ní se ozývá freneticky ryčné bleblelele, bleblelele . Chlupaté čertovské vazby ovázané řetězy začínají svůj hon. Vyhmátly mě dokonale. Vysoká mitra Mikulášova svítící do tmy dává věstit mnoho nepěkného, v paletě mých dětských pocitů je lampou smrti. Pouštím ruku matky, běžím zběsile, slyším sípění vlastního dechu…Matka mi nestačí, volání je zbytečné. Až po drahné chvíli nachází mě již doma, oblečenou v zimní bundě a oné památné čepici, zalezlou pod postelí, zarytě se držící trubky topení, kdyby mne chtěli vyndavat ven. Není divu. Když mi bylo kolem dvou let, šla jsem kolem domácích kamen, kde na mě podobným způsobem vyskočil čert – protáhl se kolem rodičů, když otevírali dveře. Dostala jsem šok, nemohla jsem popadnout dech, křísili mě a neblahý záznam v dětské paměti zůstal vyryt nadlouho a čitelně.

Hodně se dnes mluví o osobní zodpovědnosti. Málo se jí bohužel v případě mikulášských oslav vychází vstříc, smyslu tohoto svátku se pozornost téměř nevěnuje. Podle dětského psychologa Václava Mertina je důležité, aby rodiče, kteří svého potomka znají ze všech nejlépe, posoudili, zda mikulášskou návštěvu unese. Proč dětem v rámci svátků chystat něco, o čem musíme rozhodovat, zda to unesou? Není to mimo ? Svátky, tedy „svaté dny“, mají přece přinášet zcela něco jiného, než licitaci míry únosnosti pro psychiku dítěte. Milující rodič v těchto intencích přemýšlet nechce. Vnímá, že je v nepořádku, stává-li se, že dítě po mikulášské návštěvě koktá, pomočuje se, trpí poruchami spánku, pozornosti, tiky a podobnými stigmaty, které večerní setkání může přinést a přináší, podobně jako celoroční vyhrožování „jen počkej, až přijde Mikuláš, já mu to na Tebe povím a čert, ten Ti dá, hodí Tě do pytle a odnese Tě do pekla“. Vše je jen zrcadlem pokřivenosti našeho vztahu k dětem a nepochopením, že není potřeba pokračovat v destrukcích automatismu, který nám ve své nevědomosti předali naši rodiče a jim zase jejich…

Před lety se ke mně dostaly informace, které zcela změnily pohled na Mikuláše a vzaly jej na milost. Nyní se na jeho návštěvu velmi pečlivě připravujeme a upřímně se těšíme. Jeho příchod je cenným a radostným darem pro celou rodinu. Mikulášem je totiž člověk, kterého si velmi pečlivě vybíráme – kritériem je jeho charakter, naše důvěra k němu a vědomí, že v mnohém se kvalitám mikulášovským přibližuje ( žádný náhodný anonymní Mikuláš či povolaný člen širší rodiny). K našemu dítěti přichází jako ten, kdo nepřišel soudit, ale sdělit velmi věcně, jak si malý človíček po celý rok vedl. Jako ten, kdo má přirozenou autoritu a dítě k němu cítí důvěru, vnímá laskavou přísnost a nepociťuje strach, nýbrž respekt. Žádný příbuzný, dítě z okolí, sousedka, nýbrž námi svědomitě zvolený Mikulášův zástupce.

Anděl a čert po celou dobu návštěvy mlčí a poslouchají objektivní a zcela nehodnotící řeč, při které Mikuláš, držící v ruce zlatou knihu, ví o činech dítěte vše. Anděl a čert, dva po jeho boku, promluvit nemohou, jsou jednostranní. Mikuláš je obrazem skutečného světce, historicky doloženého, který si svým přístupem a nezištnou štědrostí získal mezi lidmi údajně vyšší obliby než Ježíšovi učedníci. Dítě s pokorou naslouchá, chápe, že Mikuláš zná jeho tajemství. Je ponecháno pohledu do vlastního zrcadla, nikdo z dospělých nemoralizuje, nekárá, nekáže, nekomentuje. To není cílem. Cílem je pěstování lidské sebereflexe, jejímuž vývoji a růstu má napomáhat moudrý a jasně myslící Mikuláš. Dítě je ušetřeno odpustkové politiky, není v plánu nutit je recitovat či zpívat. Nadílku, kterou dítě dostává, pečlivě připravíme – je obrazem dětského chování – šťavnaté plody jsou obrazy činů chvályhodných, sušené ovoce a cukroví ( které není vánoční) obrazem dobrých činů, které, aby mohly být vykonány, potřebovaly delší čas, ořechy zase činů, které se ukrývají pod skořápkou, je potřeba je „rozlousknout“, zelenina jednání, které je potřeba proměnit a uhlí chování, které už napravit nejde a je potřeba jej vnitřně spálit.

Dítě čeká slavnostně oblečeno ve svíčkami rozzářené místnosti, pociťuje výjimečnost chvíle a těší se, že ve svém vývoji pokročí dále, ví, že přijde „hodina pravdy“, z které se může odrazit lépe a jinak dál ve dnech příštích. Než Mikuláš přijde, je dítěti několik dní vyprávěn poutavý příběh o životě Mikuláše ( doporučen J. Streit, Svatý Mikuláš) a zpívány písně. Dětská duše je kultivována a povyšována, není ponechána zmaru a zklamání ze světa dospělých…Když jde malý chlapec či děvčátko spát, pociťují vděčnost a pravdivou touhu být lepšími, dočkat se chvíle, kdy ze zlaté knihy budou čteny jen dobré činy a v nadílce se neobjeví ani jeden kousek uhlí…

Iva Bečvářová, lektorka Waldorfské školy pro dospělé

/ dotazy k tématu na zenaiva@atlas.cz/