Volej k nebi přání…

04.07.2011 13:47

… a všechno bude k mání… Přát si a zároveň dokázat pustit – pustit, ale úplně. Dokážete to? Vzdát se něčeho, po čem opravdu moc toužíte? A vůbec, je to, po čem mnohdy toužíte právě to, co je pro vás opravdu to nejlepší?

 Abych si tenhle zázračný a zároveň z jistého pohledu jednoduchý zákon Vesmíru oprášila, přišla ke mně lekcička. Přát si a pustit určité tužby, týkající se běžnějších záležitostí mého života – přání, kde nepochybuji – si myslím, že se mi vcelku daří.

Avšak ve věcech, které bych ráda pustila, ale zároveň je chci pevně držet aby náhodou neulítly, mám skryté rezervy.

Poté, co jsem zjistila, že se zřejmě jedna éra mého profesního působení chýlí ke konci a zároveň i delší dobu toužíc po změně, najednou se ocitám ve „vzduchoprázdnu“. V určitou chvíli jsem odpojena od svého středu a pohlcena myšlenkou „A co bude dál?“. Nejistota a strach „z neznáma“ se dokáží pěkně vtíravě vplétat do mých myšlenek a probudit tiše spící pochybnosti…

 A tak zatímco zároveň pociťuji lehké vzrušení z toho, že změna přichází –  a vím, že v pravý čas – pochybnosti zvesela a s chutí nahlodávají mé „já“. Toužím po tom mít jasno – hned teď. Toužím po tom vědět, co je mou další cestou a „musím“ to řešit už teď – jak bych mohla na něco čekat???

A ač mám jistou představu, ukazuje se, že směr je zřejmě dobrý, ale ještě to není úplně to pravé ořechové…

A pak přichází někdo, kdo mě zpátky a pevně „ukotví“, kdo řekne hladivé „Kliiiiiiiiiiiid, dej tomu čas, tohle nemusíš vyřešit TADY A TEĎ…“.

Nasávám tu harmonicky plující energii, která mne ladí o oktávu výš a děkuji… Toužím, posílám a pouštím…

Věci se jako zázrakem dávají do pohybu a přicházejí možnosti, které by mne zpočátku vůbec nenapadly. Krok za krokem vidím jasněji a dál a to mi dává sílu, s důvěrou nechat věci volně plynout. Všechno je tak, jak má být a není potřeba mít v každou chvíli všechno pevně pod kontrolou…

Michaela

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

Zpět