Volání po změně aneb inspirace Ruskou rodovou školou

05.04.2011 21:53

Aktuální stav věcí mne nutí znovu se zamýšlet nad systémem našeho školství – tedy škol, které jsou zatím tou majoritní skupinou v naší zemi.

 

Dostala jsem možnost, nahlédnou pod pokličku prvotního stupně vzdělávání, a to plnit praxi v /klasické/ mateřské škole. Paní učitelky zde působí mile a podle úžasné výzdoby celé školky je vidět, že s dětmi hodně tvoří a chtějí, aby se tam děti cítily dobře. Školka pořádá i řadu různých aktivit a působí na mne jako jedna z těch hezky „barevných“ školiček v našem městě.

 

Avšak jisté „nedostatky“ jsem zaznamenala záhy. Nehodnotím však nedostatky ze strany školky (personálu atp.) jako takové, nýbrž vnímám ji jako systémový celek. Nápor 20-ti až 26-ti zvídavých hlaviček (a to jsem se ještě dozvěděla, že toto číslo zdaleka není nejnižším v rámci školek v ČR) na jednu paní učitelku, později tedy na dvě, by pocítil jistě každý. V době, kdy jsem na praxi nastupovala jsem měla jasno, jakým způsobem bych chtěla pracovat s dětmi, jak by měla fungovat vzájemná interakce dětí a dospělého a jaký by měl být můj hlavní cíl. V souhrnu se jedná zejména o to, poskytnout každému dítěti prostor pro vyjádření se, prostor pro kladení otázek a společné hledání odpovědí. Tento můj sen se ale záhy rychle rozplynul, jako pára nad hrncem. Reálné to jistě je, ale za poněkud odlišných podmínek. A přitom, bylo vidět, jak moc děti touží po tom, aby se mohly projevit, aby mohly sdělit, jak to vnímají a vidí ony, proč dělají věci tak a ne jinak a jak se touží spolupodílet…

 

Nejprve jsem měla za úkol, nastavit svůj hlas na poněkud jinou frekvenci, aby vůbec bylo slyšet, co jsem vlastně chtěla sdělit. Hodně jsem si všímala reakcí paní učitelky na určité situace a následnou reakci dětí a přemýšlela, jak bych to asi řešila já či jak by to šlo řešit jinak.

Avšak po určité době jsem u sebe zaznamenala, jak nechtěně v určitých situacích sklouzávám k nejrychlejšímu a v tu chvíli nejsnazšímu řešení vzniklých situací, nicméně – jak asi každý zná ze svého života - k řešení krátkodobému. Začala jsem chápat, že v systému, který je již několik let – desítek let – zde nějak nastaven, lze dělat změny – avšak změny z globálního hlediska naprosto minimální. Uvědomila jsem si, že za současných podmínek bych se záhy začala přizpůsobovat okolnostem bez následného výsledku nějaké změny (vzhledem k velkému náporu na psychiku) a měla jsem z toho rozporuplné pocity.

 

Následně mi přišly do cesty informace o jedné škole, která se nachází v Ruské vesnici Tekos. Jedná se o „Ruskou rodovou školu“ zakladatele M. P. Ščetinina, fungující již 17 let. Bylo mi jasné, že tohle je přesně ono, co i u nás chybí – naprosto jiný systém fungování výuky, spolupráce a žití – tady a teď – něco, co lze přizpůsobit pro jakoukoliv věkovou skupinu dětí.

Tato škola byla vybudována uprostřed krásné přírody, jedná se o školu internátní a jsou zde děti od desíti let věku. Děti zde dělají veškeré činnosti, potřebné k zajištění veškerého chodu této školy – uklízí, vaří, perou, ale i staví a zkrášlují prostory školy. Učí se respektu, vnitřním hodnotám, které se záhy projevují i navenek. Je možné zde vystudovat základní, střední i vysokou školu. Podstatu této školy vnímám jako „otevření očí“ těm, kteří se rozhodnou tam studovat – jak po stránce hmotné, tak i duchovní. Výuka zde probíhá v blocích, naprosto odlišně od našeho systému. Děti se zde učí chápat vědomosti jako celek /ne jako u nás, v rozkouskovaných hodinách různých předmětů, v jejichž většině je nutné se něco naučit zpaměti/, až když zvládnou (pochopí a rozumí) jeden blok, pak se přechází k druhému. Jako úžasné mi připadá i to, že si tvoří samy pro sebe učebnice, skripta, která se ale dalšími, kteří přichází po nich, neustále zdokonalují.

Děti se tak učí neskutečně rychle, učí se tím, že vědomosti chápou – prožívají. Rozumí souvislostem a dokáží své vědomosti aplikovat v běžném životě.

V této škole bylo na stážích již i několik Čechů, dovolím si citovat L. Fialovou, která je jednou z nich:

 

My víme, že to, co člověk prožije, si nejlépe zapamatuje a z toho vychází v dalších krocích svého života. Školu Ščetinina právě pro tohle považuji za klenot vzdělávání, protože ona rozvíjí u žáků krásu těla duše i ducha. Děti zde jen nepřijímají informace, neřeší jen nějaké vymyšlené situace - „jakoby se učí“, ale oni se opravdu učí, připravují se pro svůj život. V tom, jak projdou od role uklízečky až po roli administrátora a jejich názor je ve všem respektován, jak mohou být přímými svědky jednání dospělých osobností - třeba i ruského ministra školství se Ščetininem, když přijede na návštěvu, oni se učí reálně žít a ne jako, ale opravdu žijí a tvoří, spolutvoří celou školu.

 

Tato škola byla v Rusku založena jako experiment a má velký úspěch. Existuje již 10 let a na jedno místo ve škole se hlásí 2-3000 žáků, minulý rok se hlásilo dokonce 4000 žáků na jedno místo. Jedním z cílů této školy je podat učivo komplexně, tedy propojit jednotlivé předměty, aby si děti odnesly vědomosti jako jeden obraz, a ne jako útržky informací bez souvislostí, jak se to nyní v normálních školách stává. Oni navazují na antické školy, kdy studium jako jeden předmět v sobě zahrnovalo vše - od matematiky, astronomie přes biologii až k filosofii - duchovní nauce o podstatě světa. Dalším cílem školy je najít takový způsob učení, který by žákům umožnil pojmout velký objem výuky ve velice krátkém čase.“

 

O této škole již běžel krátký film na ČT1 /v současné době není – bohužel – v archivu/, ale na internetu lze čerpat z mnohých zkušeností lidí, kteří tuto školu a její atmosféru zažili na vlastní kůži.

 

Jistě nelze plně převzít model této ruské školy a zasadit ho do našich poměrů a jistě lze debatovat o jistých podmínkách soužití v takovéto internátní škole. Ale myslím si, že lze začít stavět na té základní myšlence, se kterou byla i tato škola vybudována. O tom, že naše školství potřebuje změnu, jistě není pochyb. Sama se znovu přesvědčuji i nyní. Připadá mi naprosto absurdní, některé informace se „našrotit“ a pak za to dostat výbornou, přičemž za pár měsíců si z těchto informací člověk uchová možná tak 1/3. To, co člověk prožije, v něm zanechává úplně jiné hodnoty, které jsou jisto jistě využitelné i pro následný život, jsou to hodnoty trvalé.

Bylo by úžasné, tuto změnu pojmout už od předškolního vzdělávání a poté navazovat dále. Jsem přesvědčena, že jistě by to ovlivnilo a podpořilo i ty, kteří mají v současném vzdělávacím systému menší či věští problémy a dalším by to velmi pomohlo najít svou životní cestu mnohem dříve. Je to velká výzva pro naši společnost, ale kdoví, jestli už dostatečně dozrál čas na nějaké zásadnější změny a následné realizace…

 

Autorka: Michaela

 

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

 

Zpět