V bludném kruhu…

02.05.2011 00:01

Možná se v něm právě nacházíte, možná se vám podařilo z něj vystoupit a možná, že vystoupit právě chcete. Jenže jak?

Pro někoho může být celý život točením se v bludném kruhu a takových kruhů existuje nesčetné množství. O jednom takovém vám chci vyprávět…

 

„Ahoj, co dneska děláš, můžu se odpoledne zastavit?“ Znělo naléhavě z telefonu. Volá mi moje přítelkyně Alena, která má již delší dobu pocit, jakoby se její život ocital v nějaké mlze. Ačkoliv si žije jinak spokojeně, trápí jí jedna věc. Spíše bych řekla, že se to trápení stupňuje.

 

Začalo to tím, že její zaměstnavatel přistoupil k rozšíření pracovních kompetencí a převzetí nové agendy a tak musela část zaměstnanců podstoupit rekvalifikační kurz, jenž byl podmíněn úspěšným zvládnutím závěrečné zkoušky. S Alenou začala na kurz jezdit kolegyně, se kterou se předtím vídávaly poměrně střídmě a vycházely v dobrém, i když Alena už tenkrát podvědomě tušila, že jí něco na její kolegyni nehraje. Nedokázala přijít na to, co to ve skutečnosti je a měla tendence tyto pocity omlouvat a nevšímat si jich. Drobným žádostem své kolegyně zpočátku nevěnovala nijak velkou pozornost a ochotně a vstřícně poskytovala svou pomoc. Časem ale začala zjišťovat, že postrádá zpětnou vazbu, že stále jenom dává a jakoby byl na druhém konci bezedný a stále žádající hrnec, který snad ničím nelze naplnit. Když přece jen o něco svou kolegyni požádala, ta věc vyřešila – k překvapení Aleny – velmi rychle například: „Jééé, to zrovna nemám.“ nebo „No, taky nevím, kde bych to sehnala.“.

Zatímco žádosti kolegyně se stupňovaly, Alena na ni začínala být naštvaná. Jak se vůbec někdo může takhle chovat? Jak to, že zatímco Alena jí všechno strká pod nos, ona má tu drzost ji jen tak odbýt? Kolikrát už jí chtěla i něco odvětit, ale přemýšlela, jak by to asi kolegyně přijala a aby si to náhodou nevyložila jinak, než to Alena myslela – zkrátka, aby se nenaštvala nebo ještě hůř, neotočila to proti ní. A tak začínala na své kolegyni hledat jednu mouchu za druhou a své rozčílení vyprávěla i některým kolegům, kteří nevěřícně kroutili hlavami a souhlasně přitakávali.

Kurz se chýlil ke své polovině a jeho účastníci byli pověřeni dalším úkolem. Každý dostal stejné zadání, které měl aplikovat na své podmínky, měly tedy vzniknout různé práce se stejným základem. Alena už tušila, co bude následovat a v hlavě si připravovala scénář, jakým způsobem konečně řekne své kolegyni, že už jí svou práci – o kterou ji požádala již několikrát předtím, poskytovat nebude. Vadilo jí, že nad svou prací, nad níž tráví podstatnou část svého volného času, by měla zase poskytovat jako vzor někomu, kdo jenom bere, aniž by občas taky něco dal.

A tak Alena čekala, kdy přijde ona žádost. A ona samozřejmě přišla, ale v okamžik, kdy to vůbec nečekala a tak se nezmohla na nic lepšího, než na bezmocné „Noooooooo…….“.

Od té chvíle se její vztek – jenž byl ve skutečnosti vztekem na sebe, že zase nedokázala říct jasné „NE“ - stupňoval.

Přemýšlela, jako to udělá, jak to zaonačí, aby nemusela udělat to, co vlastně sama nechce. Cítila se, jakoby ji okolnosti nutily dělat věci, které se jí vnitřně příčí a hodně ji to vysilovalo. Přemýšlela a přemýšlela jak z té situace ven a nemohla na nic přijít. Zavolala mi s naléhavou žádostí o pomoc…

 

Když jsme tu situaci probíraly z různých pohledů, Alena sama přišla na to, kde vězí ten „zakopaný pes“. Nacházela se v jednom z oněch bludných kruhů, které se dokáží nafukovat do čím dál větších rozměrů. A přitom, řešení JAK Z NĚJ VEN, je – na první pohled - tak jednoduché...

První signály o této „lekci“ přicházely postupně s tím, když si Alena začala uvědomovat, že ona je tím, kdo dává a kolegyně tím kdo bere, že je zde vlastně nepoměr a jí to začíná vadit. Nedokázala se však z nějakých důvodů takové situaci postavit a začít ji řešit. Čím více se na tento problém zaměřovala, tím více zjišťovala, že jí to vadí a tím spíše začala vytvářet negativní pocity vůči své kolegyni. Vůbec si v tu chvíli nedokázala uvědomit, že právě její kolegyně ji tím, jaká je, prokazuje úžasnou službu, nastavuje Aleně zrcadlo… Ukazuje ji přesně její nedostatky, na kterých může začít pracovat, ukazuje jí něco, co může změnit – kdykoliv a kdekoliv – TADY A TEĎ.

Aleně začaly docházet postupně všechny souvislosti. Že vztek a další negativní emoce, směrované vůči své kolegyni, byly vlastně jen nepřijetím své chyby, kdy nevidíc chybu u sebe, ji hledala u své kolegyně a chtěla totéž slyšet i od svého okolí. A čím více zavírala oči před pravdou, potřebovala dostávat o to více intenzivnější lekce, které jí nakonec pomohly její oči znovu otevřít. Zjistila, že okolí může souhlasně přitakávat či přihodit klacek do ohně, ale její trápení to nevyléčí – to může akorát jen ona sama.

Nyní dokázala pojmenovat to, co dělala v rozporu se sebou samotnou: „Dělám věci tak, jak je sama dělat chci. Nikdo a nic mne neovlivňuje. Jsem pánem svých svobodných rozhodnutí.“ a pak s úžasem řekla: „Já jí prostě řeknu: Nezlob se, NE.“.

Ano, to bylo přesně ono. Dokázat říct nahlas „NE“ a necítit se přitom špatně. Dokázala neřešit, co moje „NE“ může vyvolat a způsobit u ostatních, a naopak řešit, co moje „NE“ způsobuje u mne samotné. Jedno jediné, krátké slůvko, jehož potlačené toužebné vyslovení může tolik komplikovat život – po několik dnů, týdnů, měsíců či let.

Aleně najednou připadaly všechny ty situace docela malicherné, s uvědoměním si, že kdykoliv to tak bude cítit, může říct „NE“. Úplně zářila, bylo vidět, jak se jí nesmírně ulevilo.Cítí se teď tak silná, mlha ustoupila a ona ví, že může bez obav a komukoliv nahlas říct ANO i NE. Podařilo se jí úspěšně vystoupit…

 

A proto, hledejme pravdu nejprve ve svých zrcadlech, než začneme hledat chyby za nimi…

 

Autorka: Michaela

 

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

 

 

 

 

Zpět