Strom života

 Na kraji lesa stál velký košatý strom, říkalo se mu Strom života, a zvířátka k němu chodila pro radu, pro pohlazení jeho stínem nebo si jen tak poslechnout jeho vyprávění. Večer si posedala okolo kmenu a strom začal vyprávět:

,,Když jsem byl ještě malý stromeček, vadilo mi, že musím pořád jen stát na jednom místě, zatímco zvířátka mohla běhat okolo, hrát si a radovat se. Nestál jsem ani v lese mezi ostatními stromy, abych si s nimi mohl povídat, ani na louce s výhledem do kraje. Byl jsem někde mezi. Dlouho jsem byl naštvaný, uražený a nadával na život. Pak jsem se zase litoval, ale nikdo si mě stejně nevšímal a k ničemu to nevedlo. 

Jednou jsem takhle pozoroval oblohu, jak se po ní honily mraky. Ty se mají, plují si oblohou a vidí kus světa, zatímco já tady musím stát, říkal jsem si. Ale pak mi došlo, že si taky nemohou dělat co chtějí, vlastně musí plout tam, kam vane vítr. Nikdo je moc rád nevidí, každý chce slunečnou oblohu bez mráčků. A když zaprší, mraky zmizí a nikdo si na ně už ani nevzpomene. Uvědomil jsem si, že to taky nemají lehké.

A najednou jsem si začal uvědomovat, že každý máme něco. Myší rodinka u mých kořenů se bojí vystrčit nos, protože na nebi stále krouží sokoli. Ti se zase mohou ulétat, aby nakrmili svoje mláďata v hnízdě na skále, jejichž pískání je slyšet až sem. V tom to máme my stromy jednodušší. Máme pořád všechno, co potřebujeme. A tak jsem se začal na život dívat jinak. Začal jsem si uvědomovat a užívat toho, co mám, a nehledat to, co nemám nebo mají ostatní. A můj život se stal najednou veselejším, dokonce mi sousedé říkali, že jsem získal takovou zelenější barvu.

S tím, jak jsem se začal jinak dívat na svět, začal jsem si i víc uvědomovat sebe. Zní to možná divně, řeknete si, ale zaměřili jste někdy pozornost na to, jak se doopravdy cítíte? Je to zvláštní. Uvědomil jsem si, jak se můj silný kmen postupně dělí na menší a menší větvičky a na každé je nespočet lístků. Přestože jsem jedním stromem a mé větve tvoří jednu korunu, zjistil jsem, že se moje listy perou mezi sebou o místo na slunci. Když někdy ve větru jedna větev narazí do druhé, hádají se a obviňují. Snažil jsem se lístkům vysvětlit, že jsme vlastně všichni jeden strom, ale nechtějí to slyšet. Pozoruji je každý podzim, jak žloutnou a mají strach, že opadají. Říkám jim, že stejně spadnou jen na zem k mým kořenům a až zetlejí, stane se z nich úrodná půda, jež dá zase na jaře sílu novým lístkům. A že to vlastně budou zase oni. Ale lístkům se to špatně chápe. 

Dnes již vím, že stejné je to i se mnou. Také jednou budu starý a umřu. Příroda pak můj kmen rozloží stejně jako listy na úrodnou půdu, která poslouží jiným stromům a květinám. Ale budu to pořád já? Budu, aspoň trochu. A mezitím budu žít i ve stromech, které vyrostou z mých semínek. Některé blízko, jiné dále, kam je odvane vítr nebo odnesou ptáci. Cítím, jak i tyto mé děti ponesou v sobě kousek mě. 

Uvědomil jsem si také, jak mé kořeny berou vláhu a živiny ze země a ty jsou postupně směrem nahoru rozváděny až do posledního lístečku třepotajícího se ve větru. A ve stejný okamžik slunce prohřívá listy a ty tuto sílu posílají zase dolů přes kmen až ke kořenům. Jsem vlastně takovým prostředníkem mezi zemí a sluncem a zároveň mi oba dávají život.

Mravenečkové, veverky, ptáci, lišky, jeleni pozorně se rozhlédněte, každý z vás je jiný a všichni máte něco, co ostatní nemají. Všichni máme v lese své poslání. 

Byla skoro tma, na nebi zářily první hvězdy a zvířátka začala pomalu odcházet do svých pelíšků. Už teď se těšila na další večerní vyprávění, o skřítcích a vílách, které chrání les.

Autor: Radek