Sob a polární záře

20.01.2009 10:34

Byl jednou jeden sob. Mladý, krásný a statný, s velkým parožím a dostatečně sebevědomý, jak se na soba patří. A měl být na co hrdý, byl jedním z nejsilnějších a největších ve stádu a jen několik málo jiných sobů se s ním mohlo poměřovat. Celý den nedělal nic jiného, než že s ostatními bojoval, udržoval se tak silný a hbitý a dokazoval tím sobě i ostatním, kolik má síly. Když zrovna nebojoval, tak hledal ty nejlepší mechy a lišejníky, aby byl ještě silnější pro příští souboj.

Jednou si dohodl souboj s vůdcem druhého stáda od jezera. Bojovali spolu celý den a noc, ale žádný z nich ne a ne vyhrát. Až když už skoro svítalo, vůdce stáda od jezera se vzdal a utekl. Náš sob měl sice skvělý pocit, že vyhrál, ale byl nesmírně unavený, potlučený, nohy se mu podlamovaly, že už nemohl ani stát. Padl na zem a jak tak ležel na louce sám a vyčerpaný, došlo mu, že nemá sílu si ani najít jídlo. Ležel a čekal, jestli ho někdo najde a pomůže mu, nebo jestli tady umře.

Po chvíli zaslechl zpívat ptáčka, ale byl nějak nezvykle blízko. Rozhlížel se a chvíli mu trvalo, než zjistil, že sedí přímo na jeho statném paroží. „Co děláš v mém paroží?“ hlesl sob. „Promiň, nevšiml jsem si, že je to paroží. Myslel jsem, že sedím ve větvích stromu,“ odpověděl ptáček. „A to stromy mají taky takové paroží?“ zeptal se sob a uvědomil si, že celý život sice okusuje kůru a lišejníky z kmenů stromů, ale nikdy nezvedl hlavu vzhůru – buď bojoval, nebo usilovně hledal tu nejlepší potravu, a měl tedy pořád hlavu skloněnou. „Stromy mají větve a ty vypadají podobně jako tvoje paroží, ale jsou mnohem mnohem větší,“ řekl ptáček. „A jak to dělají, že mají tak velké paroží?“ ptal se dál sob. Kdyby měl totiž větší paroží, tak by každého porazil a byl by nejsilnější sob široko daleko. „Nevím, ale můžu tě zavést do lesa, uprostřed mýtinky tam stojí obrovský strom. Každý říká, že je nejstarší a zná moudrost všech stromů. Třeba ti poradí.“

Sob sebral poslední síly a klopýtal za ptáčkem do lesa. Když vstoupili na mýtinku, opravdu tam stál velký strom s obrovskou korunou, kde se schovávala hejna ptáků. „Strome, jsi prý největší ze všech stromů, poraď mi, prosím, jak mohu mít tak velké paroží jako ty, abych všechny v boji porazil.“ zakřičel sob do větví stromu. Strom zašuměl a odpověděl mu: „Ale já s nikým nebojuji.“ „Jak to?“ divil se sob, „a co tedy celý den děláš?“ „Prostě jsem. Stojím tu a pozoruji ptáky ve větvích, laně, jak se okolo pasou, a nejkrásnější je pozorovat oblohu.“ „A co na ní, prosím tě, vidíš?“  „Jednou je zalitá sluncem, jindy se po ní honí obláčky a každý je jiný. V noci je zase obloha plná hvězd. To se nedá k ničemu přirovnat. Vy sobi jste zvláštní, máte pořád jen hlavu skloněnou k zemi a celý den jen bojujete nebo sháníte potravu. Zvedni někdy oči vzhůru a uvidíš. Když budeš mít štěstí, možná uvidíš i polární záři. To je to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, ale to musíš být hodně hodně  trpělivý,“ řekl strom. „Tak to jsem se toho moc nedozvěděl,“ posteskl si v duchu sob. „Kdybych jen koukal nahoru, tak bych asi časem umřel hlady, protože by mi ostatní sežrali všechny lišejníky. Taky musím být pořád připravený, kdyby se mnou chtěl někdo bojovat. Navíc, kdyby to byla taková krása, proč by všichni sobi chodili se sklopenou hlavou? To nedává smysl!“ Mezitím na les padla noc. Sob našel studánku, pomalu pil a přemýšlel, jak se dostane teď v noci domů. Byl celý polámaný a unavený. Když v tu chvíli úplně zkoprněl. Jak se zamyslel a přestal pít, voda se ve studánce uklidnila a začaly v ní zářit hvězdy. Sob rychle zvedl hlavu k nebi, jestli se mu to nezdá. Ale na obloze bylo hvězd ještě víc a byly ještě zářivější. Sob z toho byl tak udivený, že tam stál a koukal nahoru, dokud se nezačalo rozednívat.

„To není možné, to není možné. Jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Ten strom měl pravdu. A jestli říkal, že nejkrásnější je polární záře, tak ji musím vidět.“ Od té doby chodil sob s hlavou pořád vzpřímenou. V jeho stádu ho měli za podivína. Všichni se mu smáli, že akorát ztrácí čas a přichází o ty nejlepší lišejníky. Když se snažil tu krásu hvězd někomu popsat, nikdo mu nevěřil, protože kdyby bylo těch hvězd všude kolem tolik, jak říká, tak by přece nebyl jediný, kdo je vidí. Časem už znal sob oblohu tak dobře, že se v noci nikdy neztratil. Stačilo, aby se podíval nahoru, a hned věděl, kudy má jít a kudy vede cesta zpátky domů. A tak mohl chodit po lese třeba celou noc.

Dlouho dlouho hledal polární záři a měl na paměti, že musí být hodně trpělivý, jak mu říkal strom. Až když už skoro ztrácel naději, zahlédl za lesem nad stromy cosi zářivého. Neváhal ani chvilku a vyrazil za tím světlem. Musel přeskočit nespočet potoků, projít nespočet houštin a vydrápat se na nespočet vrchů, ale nakonec k té záři došel. Chvíli na ni zpovzdálí koukal a pak do ní vstoupil. Nechal se tou krásou zcela obklopit. Cítil, jak ho ta záře prostupuje, jak je její součástí a že konečně zažívá ten pocit, který celý život hledal. Došlo mu, že vlastně celý život bojoval, aby měl byť jen na vteřinu takový pocit štěstí, protože si myslel, že štěstí je to,  co zažívají vítězové. A jak tam tak stál, věděl, že tohle štěstí mu už nikdy nikdo nevezme a že se chce teď vrátit ke svému stádu a ukázat i ostatním, kde najdou polární záři.

Od té doby chodil a každému, kdo hledal polární záři, rád ukázal cestu. A ti, kteří ho potkali, říkávají, že se mu kousek té polární záře zachytil nad hlavou mezi parožím. Ale kdo ví.

 

A na konec několik sobích mouder, ze kterých pohádka vznikla: 

  • Když potká sob soba, mají radost oba. Když se potkají tři sobi, tak se radost násobí. (Radost je nakažlivá.)
  • Najdeš-li někde soba, pak si můžeš být jistý, že někde poblíž je i sob(p)ka. Když ji nevidíš, tak to neznamená, že tam není, ale znamená to, že na ní stojíš. (Zákon polarity v životě, kterou ne vždy vidíme.)
  • Sobové říkají: „Jsem jen já“. Sob Jára C. říká: „Je všechno kromě mě.“

:-)

 

Autor pohádky: Radek

Autoři mouder:

        Iva, co je pěkné číslo

        Lucka, co vám to klidně řekne

        Bára co je teď vlastně čtyři v jednom

        a Radek, co už nemusí všechno zvládat sám a tak má kolem sebe skvělé spolupracovníky

 

..... a pak taky celá Akademie života, protože všichni žijeme příběh jednoho soba.

Zpět