Smrt šestiletýma očima

Na světě je o jednu kouzelnou babičku méně a do kulinářského nebe přišla nová šéfkuchařka.
Babička vařila nade vše ráda a dokázala u jednoho stolu spojit celou rodinu.

Když jsem řekla dětem, že jejich prababička zemřela, ani ne čtyřletý Theo svůj smutek shrnul do jedné věty: "Tak to už nebudou knedlíky a rajská." Babička by se zasmála, to jsem si jistá.

Zato téměř šestiletá Sárinka odchod prababičky prožila v celé hloubce, až mě to překvapilo. Zalezla si do bunkru a nahlas štkala. Vzala jsem si ji do náručí a plakaly jsme společně. V jedné bolesti, čtyřma očima.

Takhle to pokračovalo asi hodinu. Sárinka se ploužila po domě a opakovala, že cítí veliký smutek a mezi vzlykáním se snažila vysvětlit nechápajícímu bráškovi, že "už nikdy."

Stěžovala si, že pláč nemůže zastavit. Poté se najednou zvedla, narovnala záda, prohlásila "už je to dobrý" a začala poměrně radostně jezdit na koloběžce.

Dala mi za úkol, ať uvařím posvátný oběd na památku - nejlepší co umím a zapojila se do her s Theem tak, jako to provozují běžně. Bezstarostně, dětsky.

Jezdila mě do kuchyně na koloběžce kontrolovat a když viděla, že mám stále zamlžené oči a z cibule to není, začala mi dávat rady do života. Nejprve mě vyzvala, ať se raduji, že žiji.

Vysvětlovala jsem jí, že se raduji ze života, ale zároveň si chci užít i smutek po milované babičce a o to víc se pak budu moct radovat, když prožiji hloubku ztráty.

Při dalším okruhu mě nabádala, ať se raduji, že mám živé děti. To mi zamrazilo. Uvědomila jsem si, že si Sárinka uvědomuje svoji smrtelnost. Přemýšlela jsem, kde k tomuto poznání došla a myslím, že to je školení od její tety Lívinky, která tragicky odešla ze světa v mladistvém věku pár let před narozením Sári. Mluvíme o ní, máme doma pamětní fotku a tak má její neteř už od malinka v mysli přihrádku, že některé životní ohníčky mohou vyhasnout ještě předtím, než se stihnou pořádně rozhořet.

A když slečna koloběžka přijela na třetí tour de kuchyně, pokárala mě, že když se smutní moc, je to na škodu a pak přidala trumf: "Nebuď smutná. Budeš se s babičkou potkávat ve snu."

A já jí dávám zapravdu, že je přínosné prožít smutek do dna, ale ne víc, než akorát.
 

Klaním se před smrtí a odevzdávám se radosti ze života.
 

S láskou vzpomínám na babičku ( vlastně ji bytostně cítím přítomnou) a maximum pozornosti věnuji těm, kteří žijí. Právě teď, právě v mém světě.
 

Jasně si uvědomuji, že slova ocenění je třeba říkat hned, že city nepočkají na potom a není radno se s kýmkoliv rozejít ve při.
 

Bližší setkání se smrtí v rodině mě naučilo ukončovat křivdy pokud možno při jejich zrodu, vyříkat nepříjemnosti při první příležitosti a zamést si před vlastním prahem tak, aby mohla být nastolena láska, pochopení a soucítění, které může přerůst v pocit naplno prožívaného života.
 

Tak nějak totiž cítím, že když se žije Tady a Teď naplno a s vědomím pomíjivosti všech forem, může být smrt oslavou života.

Co říkáš, babi?

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.