Není zač. Nebo je?

20.07.2011 23:43

Naše slova dokáží tvořit i bořit. Jsou konstruktivní i destruktivní, léčivá i oslabující. Na obecné rovině toto tvrzení odkývneme, ale málokdy pak podrobujeme introspekci zažité výrazy, které používáme stejně bezprostředně, jako se nadechujeme a vydechujeme.

Když mi mladý muž, shodou okolností a řízením osudu dnes můj manžel, poprvé odpověděl na moje poděkování „máš zač,“ trošku jsem se ošila. Nebyla jsem zvyklá na to, že někdo slovy klasifikuje svůj čin jako hodný díků. Překvapilo mě, že mě to tak překvapilo. Děkovala jsem přece proto, že jsem měla důvod vyjádřit vděčnost. Bylo tedy jistě zač. Tak proč mi bylo nepříjemné, když mi dal najevo, že si je toho vědom?

Toto léto na dovolené jsem měla příležitost pozorovat reakci mojí maminky na manželovo „máš zač,“ když poděkovala za pozvání na kafe. Také se ošila a bylo jí to proti srsti. Já jsem v této situaci přistihla sama sebe, že se cítím trapně. Trapně za to, že je moje maminka v rozpacích a za svého muže, který nepokračuje ve vyšlápnuté stezce, po které krom jednoho extrémně silného člena naší rodiny kráčíme všichni a jejíž poselství říká: „pokorně sloužím bez nároku na vděčnost.“ Zároveň jsem uvnitř sebe cítila, že je v pořádku ocenit svoje činy. Možná bych si troufla říct, že je to nutné a potřebné. Jen zažitá rutina společenské konformity v tom dělá neplechu.

Jaký vzkaz dáváme batoleti, které potřetí během jednoho oběda upustí nechtěně lžičku, my mu ji pokaždé podáme, a na jeho upřímné „děkuju maminko“ zareagujeme „není zač?“ Má naše láskyplná a někdy i únavná péče hodnotu? My sami ji totiž tímto automatickým dvojslovím negujeme.

Čeština nám nabízí řešení, aniž bychom museli své „děkovače“ školit sebevědomou a nezvyklou odpovědí „máš zač.“ Můžeme použít krásné sousloví „rádo se stalo,“ které nesnižuje nesmyslně hodnotu našich činů.

„Rádo se stalo“ má ještě jednu, skoro až kouzelnou moc. Nedá se upřímně vyslovit s naštváním a křivdou, jako například „není zač.“ To se dá procedit mezi zuby s velkou dávkou ironie. Když se přimějeme používat „rádo se stalo,“ pozitivní náboj naší ochoty, vyjádřený v této větě, pomalinku a polehounku transformuje naši mysl. Sami sobě tím dáváme najevo, že dokážeme s radostí prospět druhému a že jsme hodnotní lidé. Na rozdíl od „není zač,“ které působí přesně opačně. Pocit vlastní dostatečnosti nám pomáhá dál a dál tvořit, respektive užívat si každodennosti a běžného mezilidského kontaktu s radostí.

Naše dobře míněné činy si zaslouží poděkování a je v pořádku, když ho s úctou přijmeme. Znevažování sebe sama není ctnost…je to nevědomost. Nebo hloupost? Hlavně je to zbytečné…

Děkuji za váš čas při čtení a ochotu se nad tématem zamyslet. Vím, že mám zač!

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

 

Zpět