Moje zkušenost s IVF

(Pozn. IVF = in vitro fertilizace neboli umělé oplodnění)

Bylo ráno jako každé jiné. Březen, svítilo sluníčko a já se chystala strávit den stejně jako obvykle. Umýt se, vyčistit zuby, něco málo uvařit a třeba jít na procházku…

Vstala jsem z postele, udělala krok a najedou mě cosi zlomilo vejpůl. Bolest v podbřišku, která mi nedovolila ani dojít do koupelny. Po několika krocích to povolilo, ale protože to v poslední době nebylo poprvé, rozhodla jsem se, že už je asi čas a odjela na pohotovost. Byla jsem sama doma, tak jsem sedla do auta a odjela do nemocnice.

Na chirurgické ambulanci mě prohlídli a sdělili mi, že na zánět slepého střeva to nevypadá, že to nejspíš bude něco původu gynekologického. Přesunula jsem se tedy na gynekologické křeslo.

Sloužil zdejší primář. Celkem charismatický člověk ve středních letech, velice uznávaný jako kapacita ve svém oboru, který ovšem s postupem v kariéře zapomněl i na ten zbytek lidského přístupu, který kdysi míval, takže působil jako kus ledové oceli.

Oznámil mi, že mé problémy jsou způsobené nemocí, která se jmenuje Endometrioza. Vysvětlil mi, že jde o to, že sliznice dělohy expanduje ještě do jiných částí břišní dutiny, kde vytváří ložiska, která při menstruaci krvácí stejně jako sliznice v děloze, tím vytváří cysty, které se s každou další menstruací zhoršují a zhoršují, některé se vstřebají, některé vytvoří srůsty a podobně.

Řekl mi, že nejlepší způsob jak se této nemoci zbavit nebo ji zmírnit by bylo těhotenství. Kdybych nemenstruovala, cysty by se vstřebaly a s největší pravděpodobností by se mi už neměly znovu vytvořit.

Zeptal se mě, jestli mám partnera, jestli uvažujeme o dítěti, jak dlouho neberu antikoncepci a jestli mám nějaký „problém otěhotnět“.

Byl to pro mě takový šok, že jsem ze sebe byla schopna vypravit akorát – rok neberu antiko, ano, mám přítele a ne, nemám žádný problém.

Odcházela jsem se zprávou pro mého gynekologa, že mi má napsat žádanku na IVF a číslem do Artu (centrum asistované reprodukce).

Šok – otázky, obviňování sebe sama - lítost – obavy…

Bylo to tak strašně rychlé že jsem se ani nestačila vzpamatovat. Můj doktor mě v domněnce pana primáře jen podpořil a tak jsem za měsíc už seděla s přítelem v autě a jela směr ČB s mapkou a žádankou, na které bylo napsáno něco ve stylu – pro rozsáhlou endometriozu a následnou neprůchodnost vejcovodů doporučena pro IVF.

V Artu byli velice příjemní. Pan primář byl mladý celkem pohledný muž, velice vstřícný a ochotný a na rozdíl od „Našeho“ primáře měl lidskosti na rozdávání. Ochotně nám s přítelem vysvětlil co se bude dít, že nám udělají několik odběrů krve – na všelijaké nemoci, vady a pod. Manželovi že udělají spermiogram a já že budu muset v několika fázích menstruačního cyklu podstoupit několik ultrazvukových vyšetření.

Následně mě podle výsledků začnou dopovat hormony – na začátku injekce, pak další injekce, které si budu aplikovat sama doma a další a další a další… přitom budu jezdit snad ob den na ultrazvuk, aby nakonec určili ten správný čas, kdy jsou vajíčka zralá na odběr a následné oplodnění „in vitro“.

Byla středa 17.5. ten datum nikdy nezapomenu. Den D. manžela poslali do komůrky s červeným gaučem a mě na křeslo. Uvedli mě do krátkodobé narkózy a odebrali 8 vajíček. Zákrok byl rychlý, bezbolestivý, nijak zvlášť náročný. Já jsem celkově i stimulaci zvládala celkem dobře.

Když jsem se probrala, přišla ke mně mladá milá paní doktorka a řekla mi, že mi odebrali tolik a tolik vajíček a že mám teď dvě možnosti. Buď je dají všechny do jedné misky s manželovými spermiemi a necháme je, ať se spojí samy, a nebo že tomu pomůžou, vajíčko jakoby ořezají a spermii pak injekčně vpraví. Rozhodla jsem se pro první možnost…

Pak jsem měla každý den volat, abych věděla jak se vyvíjejí a aby mi řekli kdy mám přijet na embriotransfer(přenesení embrií zpět do dělohy).

To bylo v neděli 21.5….

Za deset dní jsem nevydržela a udělala si test. Smály se tam na mě dvě čárky. Jedna byla slabá ale byla tam – měla jsem radost, ale stále jsem si netroufala být úplně v klidu a jistotě. 

2.6. jsem jela do školy na zkoušku

3.6 byla svatba

9.6 jsme jeli do Artu na kontrolní ultrazvuk a HCG.

Výsledek byl přinejmenším sporný. Výsledky HCG byly zmatené, číslo vůbec neodpovídalo a na ultrazvuku byl nález nejistý. Domů jsem jela a už jsem věděla že je něco špatně.

Večer jsem začala krvácet. Hodně, silně, dlouho. 

Snažila jsem si namluvit, že to zvládnu, že jsem ani nedoufala, že se to přece napoprvé nepodaří skoro nikomu…

Nezvládla, rvalo mě to na kusy, strašně to bolelo. Hrozně moc, že to ani popsat nedokážu.

Byla jsem zahnaná do kouta, přistoupila jsem na něco, k čemu jsem si sama vnitřně nedošla a ještě k tomu takové hrozné zklamání!

Oklepala jsem se a začala se upínat na další pokus v srpnu, na který už naštěstí nedošlo. Otěhotněla jsem – samovolně, přirozeně, nádherně.

Narodil se mi Lukášek, můj největší poklad.

A proč to vlastně píšu?

Protože IVF je zážitek, na který v životě nezapomenu. Během toho kolotoče všech prohlídek, ultrazvuků, injekcí mi probíhaly hlavou nejrůznější pocity.

První hned na začátku: "Věřím doktorům, oni vědí co dělají a MUSÍ mít pravdu".

"Jsem neplodná – proč já? Co jsem udělala špatně? Kde se stala chyba?"

"Tak ano, já to tak přijmu, ale chci to hned." (To je už v mojí povaze. Když se pro něco rozhodnu, včera bylo pozdě. )

Nejsilnější zážitky však byly po odběru vajíček a jejich oplodnění.

Jela jsem z Artu a prožívala téměř muka. Sama sebe jsem obviňovala z neschopnosti otěhotnět, z toho že jsem ženská na houby když nedokážu splnit ani tento nejzákladnější úkol, který na světě mám. Smutek z toho, že mé děti teď někde vznikají samy, je jim zima, bojí se, jsou tam s úplně cizím člověkem, který při jejich vzniku myslí nejspíš na to, že už ho to v práci nebaví a že se těší domů. To je tedy opravdu vstup do života!

Navíc jsem v sobě měla pochopitelně obavy, jestli to vyjde, jak to bude dál…

V neděli mi řekli, že mi vznikly tři hezká embrya a jestli je chci „vložit“ všechny nebo jen dvě. Rozhodla jsem se pro dvě.

Myslím, že ten kdo to nezažil, si nedokáže představit jaké prázdno tohle všechno v člověku vyvolá, pocit bezmoci a zmaru, pocit, že věci nejsou tak jak mají být a že s tím nedokážete nic udělat, že to nedokážete zastavit. 

Než jsem šla na zákrok, hledala jsem na internetu, abych zjistila co se se mnou bude dít.

Vyskočily na mě okénka s odkazy na centra asistované reprodukce a na články v diskuzích, ale všechny říkaly vlastně totéž. Popisovaly postup při samotném zákroku, vychvalovaly moderní medicínu do nebes a přinášely statistiky o úspěšnosti toho a toho centra.

Všichni si klepali na rameno jak jsou dobří, hráli si na Bohy. I já jsem této iluzi propadla.

Jistě, moderní medicína má neskutečné možnosti. Když se mladý pár rozhodne mít dítě a nejde mu to tak jak by si přál, zajde za doktory a oni mu to umožní. To je skvělé.

Jenže. Zkusme na chvíli přestat myslet na sebe. Ano, my chceme dítě, chceme ho moc moc moc, že jsme ochotni pro to udělat možné i nemožné. Ano, my se cítíme být připravení, naše náruč je otevřená. Ale v té vší sebestřednosti jsme zapomněli na to nejdůležitější. Zeptaly jsme se, co si přeje To dítě? Zeptaly jsme se jak se cítí když ten nejdůležitější okamžik zažije v laboratoři bez naší přítomnosti? Zeptaly jsme se ho, jestli s takovýmto vkladem je vůbec schopné žít?

Co kdybychom se nejdřív pokusily nahlédnout do svého nitra, do svého těla, do své duše a najít důvod, třeba jen úplně malinký, proč se k nám miminko bojí přijít. Sáhněte si na svědomí, jistě nějaký najdete. Zkuste se vcítit do Vašeho dítěte a zjistit, jestli opravdu není nic, co by se ve vašem životě nedalo změnit proto, aby se tu cítilo líp.

Já jsem to udělala a našla jsem spoustu, opravdu spoustu věcí, které musím zlepšit, spravit, přehodnotit, abych vytvořila ty nejvhodnější podmínky pro příchod toho našeho broučka a stále nejsem u konce.

Zkusme se zastavit a zapřemýšlet, než podlehneme iluzi a začneme věci řešit příliš radikálně. 

Rehana