Kamarádka na život a …

20.03.2011 02:06

Mám jednu důvěrnici. Možná bych ji mohla nazvat i kamarádkou, i když toto označení je trošku troufalé.  Známe se z dob mého dospívání, kdy jsem s ní konzultovala důležité momenty svého života. Pak jsme se dlouho nesetkaly….až…s narozením dětí jsem měla potřebu ji zase vyhledat. Ona sama děti nemá, ale tím, jak s nimi prožívám každodenní radosti, úspěchy, nemoci i strachy, máme si zase hodně co povídat. Ona beze slov naslouchá a následně relativizuje naše malá trápení a povrchové bolístky. Bez ironie, bez patosu, bez hraného soucitu, zato věcně, až mi mrazí.

Ani se nedivím, že jí lidé nemají rádi. Mají zřejmě pocit, že je tvrdá a nesmlouvavá.  Když jí vykládám o svých pochybnostech o stavu naší planety, o bolesti z neprosperujících vztahů, které vidím kolem sebe a o strachu z fyzické i duševní bolesti našich dětí, z jejích očí jde chlad. Průzor jejích zorniček nevede do duše, jako u mých ostatních přátel, ale vede do tmy za koncem vesmíru. Ústa má nehybná. Neusmívá se a ani nemračí. Má v sobě hloubku, která se nedá popsat. Musí se prožít.

Z jistého pohledu je krásná. Vznešená a tak sebevědomá. Ještě nikdy mě neodmítla, když jsem se potřebovala vypovídat. Upřímně musím přiznat, že mě její přítomnost trošku znervózňuje, ale na druhou stranu mi z našeho přátelství plyne mnoho výhod. Když se propadám do strachů a bezmoci z toho, že nikdy nemůžu děti dostatečně ochránit od všeho zlého, ukáže mi nesmyslnosti mých obav. Ve stínu jejích prožitků vybledne i ten nejošklivější kašel. A když se nechám lapit neskromnosti a stýskám si, co všechno bychom ještě potřebovali, postaví mě nohama na zem a vysvětlí mi, že mám být za co vděčná. Učí mě být dobrým člověkem a pomáhá mi žít svůj život čestně a pravdivě. Vím, že mě nesoudí, ale i tak mi na jejím názoru záleží.

Možná ji také znáte. Možná ji ignorujete, ale ona vás i přesto sleduje svýma všeobjímajícíma očima. Každý si s ní jednou za čas, někdo  jen jednou za život, popovídá.

Z hrany světa

přesto odsud

je tu věta

tvoří osud.

 

Na konci vězí

tečka černá

nezná mezí

kniha temná.

 

Je někdo doma?

ticho už!

křikne dáma

chystá kuš.

 

Nebojím se

hrdě stát

není chvíle

život vzdát.

 

Otočím na nový list

nemám dost

a dál chci číst

světu pro radost.

 

V zrcadle konce

vidím zář

nezvoní zvonce

nastavím tvář.

 

Vánek odvál

naději dává

život jde dál

Smrt mi mává.

 

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

Zpět