Hvězdička

Na nebi se narodila hvězdička. Malá a nezbedná. Chvíli svítila, aby se zase někam schovala. Pořád měnila místo. Ostatní hvězdy jí říkaly, že se to nemá, ale ona je neposlouchala a dělala si co chtěla.

Jak šel čas, začala hvězdička přemýšlet, co je vlastně správné. Má svítit jasným bílým světlem nebo bude originálnější oranžová? Co takhle poblikávat, aby si jí ostatní lépe všimli? A proč vlastně hvězdy jsou, proč svítí a k čemu jsou souhvězdí? Čím více přemýšlela, tím více otázek jí napadalo, ale na žádnou neznala odpověď. 

„Zkusím se zeptat Měsíce,“ řekla si, protože byl největší a hvězdy o něm říkaly, že je moudrý. „Užívej si, že jsi krásná hvězda,“ řekl jí Měsíc, „můžeš co chceš, svítit silně nebo slabě, stále nebo jen když se ti zachce. Nic není špatně, buď jen sama sebou. Sviť sobě pro radost a ostatním k užitku.“

Hvězdička ho poslouchala, ale odpověď jí zrovna nenadchla. „Chci mít nějaký cíl, chci dokázat víc než jen tak svítit pro nic za nic. Ostatním hvězdám je jedno jestli svítím a lidi si mě mezi tolika hvězdami také nevšimnou, když nebudu nejjasnější nebo největší,“ říkala si v duchu hvězdička. „Měsíc je už starý, není divu, že už nemá žádný cíl. Ale já dokážu být výjimečná,“ rozhodla se hvězdička. 

A tak se začala snažit. Každou noc svítila co jí síly stačily. Svítila čím dál víc, ale nikdo si toho ani nevšiml. Lidé stále chodili s hlavou sklopenou a k nebi ji nezvedli a ostatní hvězdy byly zahleděné samy do sebe. „Zkusím vystoupat co nejvýše na oblohu, tím by si mě mohli všimnout,“ řekla si. Ale ani to nepomohlo.

„Nemá to smysl,“ naštvala se, „i když se snažím, nikdo to neocení. Ostatním hvězdám je to jedno a lidé si jedné hvězdy mezi ostatními stejně nevšimnou. Takhle hloupě svítit pro nic za nic se mi prostě nechce“. A tak začala trucovat, našla si ten nejtmavší kout oblohy a zalezla si tam. „A ať mi všichni vlezou se svícením na záda“. 

Seděla tam a pozorovala, co se bude dít. A ono nic. Po několika dnech si všimla, že v té tmě není sama. Bylo tam víc hvězd, které ale také nesvítily, a proto nebyly vidět. Některé si spolu povídaly. No spíš si stěžovaly a nadávaly na to, jak to na té obloze chodí a že svítit je hrozná otrava a k ničemu to nevede. Hvězdička přemýšlela, že se taky přidá, ale uvnitř cítila, že to co říkají pravda není. Pořád si dobře pamatovala, jaká to byla legrace hrát si na schovávanou a blikat na obloze, když byla ještě malá, když ještě nemusela nic a jen tak si bezstarostně hrála. „A proč jsem s tím vlastně přestala?“ napadlo jí najednou. „Přestala jsem svítit pro sebe, chtěla jsem svítit pro ostatní a naplnit jejich očekávání. A ani jsem nevěděla jaká mají. Proto jsem se šla zeptat moudrého Měsíce“ a začala se sama sobě smát, jak jí to došlo a jak je to vlastně jednoduché.

Ze samé radosti se celá rozzářila. Ani by si toho nevšimla, kdyby jí nezačaly nadávat ostatní hvězdy: „jestli tu chceš svítit, tak běž jinam, my tady chceme mít tmu,„ křičely na ní. „Máte pravdu,“ uznala hvězdička „nebudu asi nejjasnější ani největší, ale půjdu zpátky a budu svítit pro radost. A tak se vrátila na noční oblohu. Spolu s dalšími hvězdami svítila lidem na cestu a pozorovala, jak za teplých letních večerů někteří koukají vzhůru a hledají ve hvězdách svá šťastná znamení.

Autor: Radek