Deset dní temnoty a houpání

03.05.2011 23:18

 

Má způsob, kterým se člověk narodí, vliv na jeho další vývoj? Co lze udělat pro to, abychom dokázali dítě přivést na svět pro něj nejlepším možným způsobem? Mimo jiné i na tyto otázky odpovídal v rozhovoru s Magazínem Maitrea psychoterapeut J. Bhagat Zeilhofer.

Je způsob, jakým dítě přijde na svět, důležitý pro jeho další vývoj?

Bhagat: Velmi důležitý. Je to velmi komplexní chvíle. Na mnoha úrovních se může něco pokazit. Jedna z nich je ta fyzická. Přirozený porod je takový, kdy bezprostředně po porodu není žádný spěch. Jenže téměř ve všech zdravotnických zařízeních je personál, který má strach, že by dítě po porodu mohlo zemřít. A protože zdravotníci jsou tam od toho, aby dítě „zachránili“, snaží se jej co nejrychleji „rozdýchat“ a pak okamžitě přestřihnou pupeční šňůru.

Proč to není vhodné?

Bhagat: Přirozené by bylo počkat. Dítě totiž pak začne dýchat samo – přirozeně, ne následkem nějakého šoku. Nehrozí přitom žádné nebezpečí – dokud je dítě spojeno s matkou pupeční šňůrou, dostává kyslík od ní. Když pak dítě začne samo dýchat, jeho tělo posílá právě pupeční šňůrou do těla matky určité hormony. Ty tělu matky řeknou, že porod a vlastně celé těhotenství jsou u konce. Teprve pak je vhodné přestřihnout pupečníkovou šňůru.

To je ale klasickým porodům hodně vzdálené.

Bhagat: Přesně tak. Šňůra se odstřihne hned, pokud dítě nezačne okamžitě dýchat samo, „rozdýchá se“ – zatřese se s ním, plácne se po zadečku atp. Tělo matky tím pádem nedostane signál, že je celý proces u konce. Vytváří to zmatení. Pro matku je pak těžší být plně přítomna pro své dítě.

A co fyzický kontakt matky a dítěte?

Bhagat: To je další nesmírně důležitá věc. Zrovna jsem přečetl knihu o životě Krišnamurtiho (indický filozof a básník, jeden z nejvýznamnějších filozofů 20. století). Narodil se roku 1895 v jižní Indii. Velmi se mne to dotklo. Jeho rodiče nebyli nějak zvlášť bohatí, byli ale velmi duchovní. Když se Hindům narodí dítě, deset dní jej nechají s matkou ve tmavé místnosti a neustále jej houpají. Teprve po deseti dnech pouštějí dovnitř postupně víc a víc světla.

Celých deset dní?

Bhagat: Deset dní temnoty a houpání. Je to velmi jemný příchod na svět. Úžasná energie a péče. Dojalo mne to. Když se podíváte, jak se rodí děti v našem západním světě, je to prostě šok. I když je dítě po porodu přiloženo na tělo matky, ve srovnání s hindskými způsoby je to až skoro barbarské.

Fyzický kontakt matky s dítětem je zásadní. Dítě totiž po psychické stránce ještě není odděleno od matky, je s ní ještě stále v jednotě. Tuto jednotu potřebuje cítit, jinak se v něm něco zničí. Trvá skoro měsíc, než si dítě uvědomí, že už s matkou nejsou jednou bytostí. Pak se začne vytvářet porozumění, že já a matka jsme spojeni, ale jako dva. Jakási „jednota dvou“. Pro správný průběh uvědomování si oddělení od matky je důležité, aby příchod na svět probíhal jemně. Bez šoků a náhlých oddělení.

Existují pro to i vědecké důkazy?

Bhagat: Nedávno jsem četl na internetu článek o vědeckém výzkumu, který proběhl v Mnichově. Psychiatři prokázali, že předčasné oddělení dítěte od matky mění genetický kód dítěte. Ovlivňuje především to, jak je tělo schopno strávit základní složky potravy – hlavně bílkoviny. Výzkum opravdu prokázal změny v DNA dítěte. Ukazuje to, že existuje vztah mezi zážitkem a genetickým kódem člověka. O tom se už dlouho mluvilo, ale pokud vím, tohle je první případ, kdy taková souvislost byla prokázána laboratorními testy. Je tedy jasné, jak důležitý ja v počátcích života kontakt s matkou.

Máš na mysli fyzický kontakt?

Bhagat: Také, ale fyzický kontakt není všechno. Když se na to podíváš z duchovní úrovně, je po narození v dítěti přítomna Esence. Každý to ví – když se podíváš na miminko, v jeho očích vidíš něco, co v žádných dospělých očích neuvidíš. A když se podíváš do očí téhož dítěte, když je mu šest, už Esenci také neuvidíš.

Proč? Co se stalo?

Bhagat: Kontakt s Esencí, s Existencí, potřebuje podporu. Potřebuje vědomé zrcadlení. První aspekt esence, který se projevuje v životě dítěte, je splynutí. Splynutí je víc než kontakt. Splynutí znamená, že člověk, s nímž splyneš, je opravdu přítomen a je splynutí otevřen. Nebrání se a nevytváří hranice. Splynutí totiž znamená, že jeden vchází do druhého. Když k tomu dojde na emocionální a fyzické úrovni, na duchovní úrovni se vyvine něco, co je přirozeně součástí každého člověka. Potřebuje ale zrcadlení, aby se mohlo rozvinout.

Co když toho rodiče nejsou schopni?

Bhagat: Pak dítě tento aspekt Esence zapomene – odpojí se od něj. Je důležité, aby tohle rodiče věděli: nejde jen o fyzický kontakt nebo o ochránění dítěte před bolestnými nebo šokujícími zážitky. Dítě potřebuje cítit přítomnost rodičů, obzvláště matky. Milující dotek, který obsahuje opravdovou přítomnost – opravdové „ano“.

Jsou lidé, kteří se o to opravdu hodně a upřímně snaží. Mají ale příliš mnoho představ a konceptů. Nenalezli ticho v meditaci. Nemohou pak být opravdu přítomni pro dítě – pořád totiž o něčem přemýšlejí. Když přemýšlíš, nemůžeš splynout. Nejde totiž o to, něco udělat. Důležité je, do jaké míry matka a otec dokáží prostě jen být. Plně v přítomnosti.

Tohle by měli vědět všichni, kdo plánují přivést na svět děti…

Bhagat: Lidé, kteří chtějí mít děti, by měli vědět, že nestačí dělat všechno „správně“, alespoň ne tak, jak nás to učili. To vnímám jako velmi důležité. Je samozřejmě krásné, když má někdo potřebu udělat pro své dítě všechno „správně“. Ale to nejdůležitější pro dítě spočívá v nich samotných – v rodičích: schopnost být zcela přítomni. Odtud totiž získává dítě podporu, kterou nemůže získat odjinud.

Jenže porod nemůže vždycky proběhnout přirozeným způsobem.

Bhagat: To je pravda. V nedávné minulosti – a částečně i v současnosti – se staly porody rutinou. Miminka byla po narození odnesena od maminek, což je pro miminko vždy traumatický zážitek. Není na to totiž připraveno.

Jaké to může mít následky?

Bhagat: Následky jsou zcela jasné. Když tě odnesou od matky, vytvoří se silný pocit opuštěnosti. To je pro malé miminko strašná bolest. Jeho přežití – fyzické i emocionální - přece na matce zcela závisí. Je to tak strašná bolest, že se s ní miminko nedokáže vypořádat – musí se od ní tedy odpojit. Musí tuto zkušenost vydělit. Když nedojde ke splynutí, pud sebezáchovy dítě nutí vytvořit negativní splynutí. To znamená, že dítě pláče a křičí jak pominuté, protože pak někdo přijde. Později – například ve vztazích – se to projevuje tím, že lidé hodně bojují se svými partnery. Vidí rozdíly, které existují mezi nimi a jejich partnery ve vnímání určitých věcí. Ale místo toho, aby rozdíly přijali (a možná nad tím cítili smutek), začnou bojovat. „Měl(a) bys být jiný(á). Proč to neděláš tak, jak se to normálně dělá? Mnohé z konfliktů, jež se objevují v partnerství, má své kořeny v negativním splynutí. Prostě nějak musíš získat energii matky. Musíš, protože jinak nepřežiješ. Možná musíš provokovat tak, až ti dají facku. Možná budeš muset udělat příšernou scénu, která je opravdu rozčílí. Ale aspoň přijdou. Kdyby nepřišli, bylo by to horší. Možná tě jako dítě budou bít – ale to znamená, že aspoň někdo přijde a je tam.

To je hrozné.

Bhagat: Je to způsobeno právě nemožností splynutí. Zoufalý boj o to, aby někdo přišel. Později, v partnerských vztazích, je to jeden ze základů pro fyzické násilí. Takzvané oběti o tom samozřejmě vědomě nevědí – ale svým způsobem násilí provokují. Chtějí, aby získaly nějakou energii, a tohle je jediný způsob, který znají. Může to mít velmi vážné následky spojené právě s násilím.

To by ale znamenalo, že generace, narozené v naší zemi obzvláště v šedesátých a sedmdesátých letech, neměly šanci zažít porod, který by podporoval jejich vývoj…

Bhagat: Ano. Ale nejen zde, na západě to nebylo o moc jiné. Existovala skupina lidí, která už tehdy říkala, že by se měly děti rodit jinak, ale byla to jen velmi malá část společnosti. Nicméně to, co říkáš je pravda. Přesto je důležité uvědomit si jednu věc. Ať už jsou naše zážitky sebetěžší a sebebolestnější, ve chvíli, kdy jim řekneme „ano“ – a nesnažíme se je vymazat nebo zapomenout -, vidíme, že se prostě opravdu staly. Vidíme, jaké pocity nám to přineslo. A přesně v té chvíli se dokážeme znovu spojit. Člověk se tak může spojit například s kvalitou splynutí, aniž by zažil přirozený porod. Znamená to ale, že takový člověk nejprve musí projít tou bolestí. Ochota se setkat s bolestí umožní spojení.

Proč je v České republice tak silná opozice proti přirozeným porodům?

Bhagat: Je to překvapující. V jiných zemích se až 90% porodů odehrává přirozeně. Například Holandsko je v tomhle hodně vepředu. Ale i v německých porodnicích jsou přirozené porody standardem. Lékaři jsou pouze nablízku pro případ nouze.

Jedním velkým důvodem je strach. Při porodu se může něco pokazit. V minulosti bylo pro ženu riziko větší, než dnes: žena i dítě mohly zemřít. Smrt je přitom jedno z velkých tabu naší společnosti. Proto má tak obrovskou sílu – lidé mají tendenci udělat všechno pro to, aby se vyhnuli smrti. Přitom medicína a především to, jak je organizovaná, je obrovský byznys. Lékaři jsou často jen něco jako prodavači, kteří nemají na výběr.

Nemůže to být i tak, že přitakání přirozeným porodům by bylo přiznáním, že porody v minulosti neprobíhaly správně?

 

Bhagat: Ano, to určitě hraje také velkou roli. Představ si, že by ministryně zdravotnictví řekla: „Zjistili jsme, že to, co jsme při porodech doteď dělali, bylo hloupé a mělo to být správně úplně jinak.“ Lidé v těchto pozicích tohle říct nemohou. V jejich systému je to nemožné – přišli by o místo. Podstatou politiky je to, že máš moc, vliv a pozici. Nic z toho ale nezískáš tím, že říkáš pravdu. Tak to bohužel je.

Děkuji Ti za rozhovor.

 

 

Zdroj: https://magazin.maitrea.cz

 

 

Zpět