Cesta životem aneb rok poté

15.02.2012 09:51

Téměř přesně na den po zveřejnění mého loňského příběhu CESTA ŽIVOTEM zde na VM jsem se rozhodla sepsat pokračování. Loňský rok považuji za jeden z nejdůležitějších v mém životě. Každý rok se v našich životech stane mnohé, ale mě osobně ten loňský rok posunul asi nejvýrazněji, co si pamatuju. Posunul mě k poznání. Stále poznávám a navždy budu, ale loňské poznání se navýšilo o další ztrátu nenarozeného miminka a vysazení části chemické léčby.

Za ten rok jsem poznala mnoho úžasných lidí, a i když tento článek je mým příběhem, anebo právě proto, ráda bych je zde zmínila. V prvé řadě je to Terezka Kramerová, s jejíž pomocí nacházím postupně vrstvy a střípky poznání. Následují moje kamarádky Lucia, Míša a také moje sestra. A tato řada „končí“ (a to jen v uvozovkách) kartářkou Evou Zemanovou a homeopatkou Elen Mitkovou. Všechny tyto ženy mi pomohly a pomáhají v hledání sama sebe a také v hledání svých omezení.

Když mi poprvé paní Eva (koncem listopadu 2011) řekla, že jsem na sebe příliš přísná a hledám dokonalost, tak jsem moc nechápala, o čem mluví. Ale bylo to jedno z nejvýznamnějších sdělení v posledních týdnech. Zjistila jsem, že moje snaha o dokonalost nespočívá v co nejvíce uklizeném domově nebo 100 % pracovním výkonu. To rozhodně neumím a nepotřebuji, ale spočívá v tom, že si kladu neustále nějaké cíle a bojím se selhání. Nemluvím o cílech spasit svět, ale o cílech být bez chemické léčby, zvládnout vyhovět všem a stihnout všechny termíny. A najednou tohle všechno musím v posledních týdnech řešit a poznávat. Moje nenarozená miminka mě posunula o velký kus vpřed a započala cestu, kterou jsem si před rokem ani nedovedla představit. Změnila jsem se a stále se měním. Vnímá to mé okolí a vnímám to především já.

Hodně jsem s Terezkou zapracovala na svých blocích a také příčinách, proč mám zdravotní problémy. A přestože jsem většinu příčin odstranila, tak v průběhu minulých týdnů a hlavně posledních dní, jsem se přesvědčila, že moje vůle a touha po dokonalosti není všemocná. S pokorou nyní skláním hlavu a děkuju návratu svých zdravotních problémů. Ano, tohle pondělí mi potvrdili zánět, kterého jsem se tolik bála. Ale mně se ulevilo. Ano, selhala jsem a možná ještě selžu, ale věřím, že nyní už mám více možností, zkušeností a sil, abych tenhle takzvaný relaps nemoci zvládla.

Konečně umím přijmout to, že prostě jsem nemocná a třeba některé léky budu brát po celý život. Ale tím pádem konečně svoji nemoc můžu propustit. Někdy naše vůle nestačí k tomu, abychom zabránili některým událostem, ale stačí k tomu, abychom se k situaci postavili čelem a šli nejlepší cestou, kterou v tu chvíli umíme. A já se snažím, jak nejvíc můžu, ale konečně mi začíná docházet, že si můžu dovolit selhat a něco nezvládnout. Proto tento dnešní příběh vlastně ani není nakonec můj osobní příběh, jen povzbuzení pro ostatní, kteří taky hledají a bojí se selhat. Žijme své životy, tak jak nejlíp umíme a nevyčítejme si to, co neumíme. Třeba časem se něco dalšího naučíme, a pokud ne, tak to umí někdo jiný a udělá to za nás nebo pro nás...

Nikola

Zpět